Duke Robillard: Staré bluesmany jsem nemohl napodobovat

Rozhovor s americkým bluesovým kytaristou Dukem Robillardem

Na svém novém albu Blues Full Circle se částečně vracíte do doby, kdy jste stál v čele skupiny Roomful Of Blues…

Ano, tři písně pocházejí přímo z té doby. Ostatní mé autorské skladby na albu jsou nové, ale mohou – například rytmicky – evokovat styl, který jsme s Roomful Of Blues hráli. Programově jsme se tenkrát inspirovali hudbou 40. a počátku 50. let

Když vzpomenete právě na léta s Roomful Of Blues, jaká je vaše nejintenzivnější vzpomínka z té doby?

Když jsem začal hrát blues nebo ještě lépe když jsem se je teprve začínal učit hrát, znal jsem nejprve chicagské blues a umělce jako B. B. King a Freddie King. Jenže pak jsem objevil interprety rhythm’n’blues ze 40. let s výraznými dechovými sekcemi. Na začátku 70. let nebylo snadné se k takové hudbě dostat, tehdejší desky v reedicích nevycházely. Museli jsme tedy shánět původní nahrávky na deskách o 78 otáčkách. Začal jsem je tedy sbírat a doslova všude jsem po nich pátral. Ale abych se vrátil k vaší otázce, nevím, co je můj úplně nejintenzivnější zážitek z té doby. Celé to období zůstalo v mém srdci možná proto, že to byl pro mne počátek hledání něčeho, o čem jsem byl opravdu přesvědčen, že mi stylově sedí. Věděl jsem, že tento druh hudby mohu bez obav hrát a zpívat a lidé mi budou věřit. Staré bluesmany z Mississippi jsem napodobovat nemohl, ale Louis Jordan, Buddy Johnson nebo Wynonie Harris, to byla městská hudba a já – když jsem se pokoušel hrát jejich skladby – jsem se nemusel tolik přetvařovat, pokud šlo o přízvuk a styl hry. Byla to tedy ta pravá hudba pro mne.

Ovlivnily vás později i novější formy blues, například bluesrock?

Mnoho různých věcí mě ovlivnilo. Úplně na začátku mě inspirovali Chuck Berry, Little Richard, Fats Domino a Buddy Holly. Pak přišly anglické kapely jako Rolling Stones nebo The Animals a já jsem přemýšlel, co že je to za hudbu. V té době jsem to nedokázal pojmenovat, nevěděl jsem, že je to blues, ale znělo mi to povědomě, protože i Chuck Berry míval na B stranách svých desek pomalé bluesové skladby. Začal jsem tedy blues cíleně poslouchat – nejprve anglické a potom i americké interprety jako Paul Butterfield nebo Charlie Musselwhite, kteří jsou jen o něco málo starší než já. V 70. letech jsem se například s kapelou The Fabulous Thunderbirds poprvé setkal ještě předtím, než začala vydávat desky a byla slavná. Přátelil jsem se se Steviem Vaughanem, odehráli jsme společně spoustu koncertů. Když se na to dívám zpětně, jsem přesvědčen, že jsme se všichni navzájem ovlivňovali. Ovlivňovala mě tedy i moderní hudba, ale v současné době se vracím hodně zpátky do minulosti. K hudbě, která na mě působila úplně na začátku. K ranému jazzu, swingu a R&B.

Snažíte se najít pro svá alba nějaké jednotící téma?

To záleží na konkrétním albu. Někdy se spíše snažím o hudební pestrost a o současnější zvuk. Na novém albu mi šlo o to naopak o to, abych se přiblížil zvuku přelomu 40. a 50. let. Cílem tedy bylo natočit velmi tradiční desku. Texty jsou velmi jednoduché, pojednávají o vztazích, o tom, jak se lidé baví. Prostě o tom, o čem se zpívalo v té době.

Setkáváme se na festivalu Blues Alive, na kterém vedle hostů ze Spojených států vystupují také evropské a konkrétně i české bluesové kapely. Myslíte si jako Američan, že české kapely mohou hrát kvalitní blues?

Jistě. Zrovna včera jsem tady byl v nějakém klubu a slyšel hrát místní kapelu a bylo to vynikající. Dobří bluesoví muzikanti jsou po celém světě. A lidé na celém světě mají blues rádi. Ještě tak před třiceti lety bych neřekl, že v kontinentální Evropě a konkrétně ve slovanských nebo skandinávských zemích najdeme tak dobré bluesové hráče. Ale dnes je situace jiná. Blues dnes opět zažívá v celém světě konjunkturu. A je opravdu pěkné, že tolik hudebníků udržuje tento styl při životě.