Boogie Boys: Do boogie jsem se zamiloval jako malý kluk

Rozhovor s Bartkem Szopińským ze skupiny Boogie Boys

Jak vaše kapela vznikla?

To je dlouhý příběh. Se svým kolegou Michalem Cholewińským, druhým klavíristou, jsem se seznámil už před sedmnácti lety, v roce 2002. Potkali jsme se jako mladí studenti v jednom jazzovém klubu v Poznani. Stálo tam staré piano a oba jsme na ně zkoušeli hrát boogie. Já jsem netušil, že on hraje boogie, a on to zase nevěděl o mně. Celou noc jsme společně jamovali, a tak začala naše spolupráce. Oba totiž máme rádi boogie woogie, Peta Johnsona, Alberta Ammonse a další skvělé americké a evropské hudebníky. Do té doby jsme tuto hudbu znali z desek, ale nikdy předtím jsme ji nehráli živě na pódiu. Řekli jsme si tedy, že to zkusíme. O dva nebo tři měsíce později se k nám přidal můj bratr, který je bubeník. Pod názvem Boogie Boys jsme tedy začali vystupovat jako trio. Nyní je nás v kapele pět – máme navíc kytaristu a kontrabasistu – a celých těch sedmnáct let nás to baví.

Jak se to vůbec přihodí, že mladého muzikanta v Polsku osloví právě boogie?

Vyrostl jsem na boogie-woogie, na rokenrolu, soulu a blues. Můj táta je také muzikant a v 80. letech po nějakou dobu působil v Norsku. Vy víte možná lépe než my, jaká byla situace v 80. letech, jak těžké bylo třeba sehnat nějaké desky nebo se vůbec s takovou hudbou setkat. Můj otec mi tehdy vozil hromady desek z Osla nebo Bergenu. Měl jsem tedy to štěstí, že jsem tuto hudbu mohl poslouchat. A většinou to bylo právě boogie-woogie nebo blues, hudba, ve které jsem se našel. Už jako malý kluk za pianem jsem se do této hudby zamiloval a začal jsem ji pravidelně cvičit. Tak to začalo.

V čem je pro vás boogie-woogie přitažlivější než příbuzné blues?

Boogie-woogie, to je hudba plná energie, radosti, pozitivních emocí. Je to hudba, která lidi roztančí. Ostatně rokenrol historicky právě na boogie navázal. A jak jsem už říkal, já jsem na boogie vyrostl a ta pozitivní energie mě fascinuje. Můžeme samozřejmě hrát i blues nebo obecně klidnější hudbu, ale boogie-woogie, to je opravdu úžasná energie. To se mi na něm líbí.

Jste v kapele dva pianisté. Co je na vaší spolupráci nejnáročnější?

Nevím, to je těžká otázka. Je přece tolik výborných muzikantů, kteří na pódiu spolupracují – například kytaristé. Mohou hrát spolu, protože je baví spolupracovat. A stejně to funguje i u nás. Jen si musíme navzájem poskytnout dostatek prostoru, nehrát současně sóla a respektovat společnou basovou linku, a pak už to jde. Má to dvojnásobnou sílu a dvojnásob nás to baví. Dostáváme se tak někam do 40. let, kdy byla dvě piana na pódiu obvyklá věc. Jsme tedy takto přímo propojeni s kořeny žánru.

Stal jste se už dvanáctkrát pianistou roku podle čtenářů časopisu Twój Blues. Jsou pro vás takové ceny důležité?

Je to pro mne velmi důležité, protože mi to ukazuje, že to, co děláme, je pro mnoho lidí důležité. To, jak hraji boogie, jak hraji blues, jak hraji na piano a na varhany, je pro posluchače důležité. Je to pro mne stále neuvěřitelné, když vidím své jméno na vrcholu žebříčku, a navíc se to stalo už tolikrát! Jsem na to hrdý. Když vyhrajete nějakou anketu jednou nebo dvakrát, je to krásné. Ale když se to stane tolikrát, pak prostě musíte být šťastný a hrdý.