Zuby nehty: Kusy (recenze)

Když vaše oblíbená kapela vydá po patnácti letech nové řadové album, je to událost. Přestože Zuby nehty tvrdí, že se nikdy oficiálně nerozpadly a že po celou tu dobu občas vystupovaly (navíc jim v roce 2003 vyšlo výběrové album Best Of… & Rarity s pěti novými skladbami), návrat v takové formě jsem nečekal. Pravdu má vydavatel Milan Páleš, když tvrdí, že má pocit, jako by „holky“ navázaly přesně tam, kde před těmi patnácti lety skončily. Ano, vše plyne, ale v tomto případě řeka počkala na druhý vstup.

Kapela, dnes dámská ze čtyř pětin, se vrátila v mimořádné formě. Hned v úvodní skladbě slyšíme typické ostré ženské sbory, staccata i legata saxofonu a úžasnou energii rytmických nástrojů. Hra s rytmem a staccaty přijde na řadu ještě několikrát a nejednou způsobí paradoxní situaci. Například skandování slabiky „buf“ a na něm postavená slovní hříčka v písni Bufáč vybízí k úsměvu, i když – viz text písně – „kdo by se tomu smál“. Zaznamenání hodná je také kadence slov písni Jaguár, další s výraznými sbory a klenutou melodií stručného refrénu.

Zatímco hudebně se Zuby nehty vracejí k nejlepším momentům svých starších desek (a zdá se, že Miroslav Wanek v roli producenta mnohé klady ještě posílil), v textech jako by se přibývající roky jednotlivých autorek přece jen odrážely. To ovšem není výtka, právě naopak. Vlastně už úvodní píseň Kusy předznamenává téma alba: „Tady přece bejvávala cesta, kousek tudy, kudy jsme chodívali, někde tady…“ Vzpomínání na to, jak to dřív bejvávalo, se sice neobjevuje ve všech písních, ale cesta „časem, sněhem, koněm, Prahou, světlem, nebem“ v písni Žižkov nebo chybějící síla „vzpomínku v srdci uchránit“ do tohoto schématu zapadají. Shodou okolností jde o skladby Marky Míkové, ale motiv Alice Flesarové z písně Struna praskla – „Dějou se věci pořád dokola. Je to už spirála, nebo stále kruh?“ – s nimi ladí také. A Pozdě Hany Řepové, mimochodem jedna z nejsilnějších melodií alba, s veršem „Vrátit jen trochu čas“, se s tématem vzpomínek rozbitých na kusy jasně potkává.

Zajímavou kapitolu představuje další díl „seriálu“ Paní. Píseň Kateřiny Jirčíkové Paní VI sice navazuje na paní s dorty na klíně a další grotesky ze života stárnoucích žen, jenže tentokrát jako by přesah a sounáležitost se zbytkem alba byly výraznější. Paní zírající na bednu je tragická postava – s poloprázdnou/poloplnou láhví na stole, se skvrnami na koberci, s posedlostí sledovat dění na chodbě. Postava osamocená. A přesto je pro příběh určující postava druhá, ten někdo, kdo tajemně, jako v básních Karla Hlaváčka, v noci „prochází bytem, stojí nad paní“. Hrdinky – a jsou to prakticky jen ženy – písní Zubů nehtů jsou totiž osamělé jen zdánlivě. Když v Líném tangu žena-zpěvačka vyzývá: „Smím prosit, vzácná paní“, neznamená to, že by v jejím světě chyběli muži. Jen se možná na scénu vracejí pozdě, když už paní usnula před bednou nebo když tanečnice tanga odjela objednaným taxíkem do věčný noci.

Texty všech členek Zubů nehtů nabízejí témata k přemýšlení a přes zdánlivou hravost a jednoduchost vůbec nejsou jednoznačné. Je mimochodem otázka, proč jedině píseň s metafyzickým přesahem Jedno („Já ale zapomněla jsem ti říct, že za tímhle světem je ještě něco víc“) má v bookletu uvedený překlad do angličtiny.

Album Kusy jsem zařadil do svého přehledu nejlepších českých alb roku 2014. Váhal jsem, jestli do takového – byť subjektivního – seznamu patří, když vlastně přináší jen staré dobré jistoty, ale nic revolučně nového. Nakonec však na svém rozhodnutí trvám, a to ze dvou důvodů. Jedním z nich jsou naznačené přesahy a nevyřčené otázky v textech a tím druhým je fakt, že na albu Kusy není jediná slabá píseň. Zuby nehty natočily desku, na které se každá jednotlivá skladba vyrovná jejich největším hitům. Takové koncentrované „best of“ se povede málokomu.

Vydavatel: Indies Scope
Rok vydání: 2014
Žánr: alternativní rock
Celkový čas: 35:56