Širom: V délce písní jsme chtěli mít svobodu

Rozhovor se slovinskou skupinou Širom

Čemu jste se věnovali předtím, než jste založili Širom?

Ana: Jako malá jsem se věnovala vážné hudbě, potom jsem hrála v několika punkových a jiných kapelách a postupně jsem se dostávala k improvizované hudbě. Improvizovala jsem s různými hudebníky a tanečníky. Když jsme založili Širom, hned na začátku byla myšlenka, že budeme používat podomácku vyrobené nástroje a že důležitou roli v naší hudbě bude mít právě improvizace. Začali jsme se tomu tedy věnovat a každý přinesl něco ze svého hudebního světa. Pak jsme to společně dali dohromady.    

Iztok: Já jsem předtím, než vznikl Širom, působil v jedné post-rockové kapele a také v jedné skupině, která hrála hardcore, industrial a noise. Pocházím z rovinaté oblasti východního Slovinska, které bylo dlouho pod maďarskou nadvládou. Hudba tohoto kraje má melancholickou náladu, což bylo patrné i na mých předchozích kapelách. Toto jsem tedy přinesl do naší kapely.    

Samo: Já jsem hrál nejprve v punkové kapele, ale potom jsem byl členem jedné experimentální skupiny a také několika souborů, které se zaměřovaly na lidovou hudbu ze Slovinska nebo z Balkánu. Ovšem hráli jsme ji po svém. Potom jsem se ponořil do experimentování se zvukem a věnoval jsem se extrémně experimentální hudbě, což vlastně dělám dodnes. Spolupracoval jsem s mnoha různými lidmi z celého světa, také jsem vyráběl nástroje a všechny tyto zkušenosti jsem pochopitelně přinesl i do naší kapely.    

Každý z vás hraje na mnoho různých nástrojů, starých, moderních i vlastnoručeně vyrobených. Podle čeho se rozhodujete, který nástroj právě použijete?

Samo: Většina naší hudby vzniká ze společné improvizace. Používám přitom ty nástroje, které se nám v daný moment zdají vhodné. Není to tak, že bychom si nejprve vybrali nástroj a podle něj pak vytvářeli hudbu. Samozřejmě že když najdeme nějaký nový nástroj, je to podobné, jako když má dítě novou hračku. Prostě si s ním potřebujeme hrát. A pak jej samozřejmě používáme častěji než některé staré. Nicméně hlavním důvodem, proč se pro konkrétní nástroj rozhodneme, je samotný zvuk. Ptáme se, co ta konkrétní hudba vyžaduje. Na otázku, podle čeho nástroje vybíráme, tedy nelze jednoduše odpovědět.     

Iztok: Je to určitý způsob bádání, a to nejen, pokud jde o tradiční styl hry na jednotlivé nástroje, ale snažíme se hledat i nové způsoby hry. Nejde o racionální rozhodnutí, kdy bychom si řekli: Teď budeme hrát na tento nástroj. Prostě řídíme se tím, co si žádá zvuk. I při komponování vlastně hledáme ideální kombinace zvuků, které se k sobě budou hodit. Experimentujeme s různými nástroji a jejich spojením. Než tedy píseň dostane výslednou podobu, vyzkoušíme mnoho různých postupů.    

Vaše písně na nejnovějším albu jsou velmi dlouhé, v průměru přesahují patnáct minut. Proč tomu tak je?

Ana: Ano, vypadá to, jako bychom toho měli tolik na srdci… Pokud jde o naše nejnovější album, konzultovali jsme to s vydavatelstvím. Od začátku jsme chtěli mít svobodu v délce písní, protože nás to pokaždé limituje. Řešíme, jak dlouhá má která skladba být, aby se na album vešla. A tady jsme pracovat bez omezení. Největším problémem byla vinylová deska, protože ta má omezenou kapacitu. Ale řekli nám, že bychom mohli vydat vinylové dvojalbum. Tím pádem jsme se opravdu cítili svobodní a mohli jsme svou hudbou vyjádřit, co jsme chtěli. Mohli jsme být otevření a nechat skladby plynout, jak bylo třeba.  

Vnímáte svá alba jako konceptuální díla?

Iztok: Za každým naším albem je nějaký příběh. Toto album souvisí s lockdowny během epidemie covidu a s naším „undergroundovým“ turné po Slovinsku. Když nebylo možné veřejně hrát, uspořádali jsme s několika přáteli toto turné a hráli jsme na loukách, pastvinách, na statcích a podobně. Každé naše předchozí album má nějaké téma. Jedno z nich je například spojené s naším zkoumáním toho, jaký vliv mají různé typy krajiny na naši improvizaci. Nahrávali jsme v horách, v jeskyních, na rovině… Takto tedy pracujeme. Naše alba jsou konceptuální díla, ale ne tím starým způsobem, kdy bychom třeba vyprávěli souvislý příběh, jako je například The Wall od Pink Floyd. Pracujeme více spontánně. Podobně, pokud jde o názvy našich skladeb, nejde o racionální rozhodnutí, ale spíše o zkoumání nevědomého toku myšlenek.