Pavel Fajt: Je složité určit, kdo je víc autorem

Rozhovor s bubeníkem Pavlem Fajtem

Na albu Levantis se neprezentuješ jen jako bubeník, ale do velké míry i jako hráč na elektronické nástroje. Jak konkrétně skladby vznikaly?

Je složité přesně určit, kdo je víc autorem tam či onde. Pokud dělají hudbu dva lidé spolu, ovlivňují se. Na nápadu jednoho vznikne třeba i lepší myšlenka druhého, která by ovšem nevznikla právě bez tohoto procesu tvorby. Základním komunikačním protokolem je otevřenost a zaujatost pro věc. Oona má na této desce jistě dominantní podíl především díky zpěvu a hře na piano. Já jsem se spíše zabýval rytmy, groovy a loopy. Měl jsem také docela jasno o výsledném vyznění alba. Chtěl jsem například, aby bubny byly použity méně tradičním způsobem.

Je Levantis jen studiový projekt, nebo se konaly, resp. budou konat nějaké koncerty?

Levantis vznikl jako čistě studiová věc. Otázka studia a zvukaře je pro tento typ nahrávky zcela zásadní. Přizvali jsme si ke spolupráci Jana Brambůrka, který nyní pracuje ve Stuttgartu. Jednak proto, že si ho velmi vážím, ale také kvůli jednoduchosti komunikace. Je to tedy takový česko-německý projekt, a to i proto, že se nahrávalo a na zvuku pracovalo v obou státech. Já jsem ještě před dokončením CD pozval Oonu na turné Slet bubeníků 2013 a domluvili jsme se i na koncertním provedení. Máme za sebou asi osm koncertů a další se chystají.

Dokázal bys zobecnit, v čem je pro tebe hraní v duu, ať už se zpěvákem/zpěvačkou nebo s kýmkoli jiným, zajímavé?

To se špatně definuje. Hrou osudu jsem v duu s Ivou Bittovou používal bicí soupravu vedle houslí jako druhý sólový nástroj. Ta odhalenost a pocit odpovědnosti byl o třídu jinde, než když doprovázíš na bubny kapelu, kde se prodíráš zvukem kytar a basy a spíše dotváříš celkový pocit. Jsi vlastně sólista. I díky tomu mě sólové koncerty provázejí již řadu let. Bubny a zpěv jsem vždy považoval za základ. Pro někoho možná trochu nahý, ale pro předání hudební myšlenky dostatečný. A vysilující může být také synchronizace většího množství hudebníků.

K sólovému hraní ses dostal postupně od kapel jako Dunaj a Pluto a myslím, že tvým skutečně prvním sólovým projektem bylo album Drum Trek. Vnímáš i dnes sólové hraní jako svým způsobem osvobozující?

Sólové hraní je výzva. Odvaha. Já jsem měl první sólový koncert v Ženevě v klubu, který patřil komunitě squatterů. Byla to spíše náhoda. Oslovil jsem místní, aby mi přinesli grafické partitury, které pro mne vytvořil. Já jsem je před koncertem rozvěsil na pódiu a hrál jsem podle nich. Takové propojení. Fungovalo to a já jsem si potom troufl za pomocí „home made“ elektroniky hrát sólové koncerty.

Kromě už zmíněných aktivit pořádáš každý rok na podzim turné Slet bubeníků. Co tě na setkávání s jinými bubeníky nejvíc baví?

Bubeníci jsou skvělí. Za těch třináct let jsem měl možnost potkat roztodivné šílence, skvělé interprety, zemité bijce i křehké rytmiky. Zpětně si uvědomuji, jak rychlá a bezbolestná byla a je komunikace nejen na zkouškách, ale i na cestách a koncertech. Představa, že toto dá dohromady třeba sedm kytaristů, je myslím nemožná. Bubeníci jsou cizelovaní pro doprovod a mají radost, když doprovázejí a podporují někoho, komu věří. A pokud je to opět bubeník, jejich radost nebere konce.

(Celý rozhovor vyjde 9. února 2015 na www.mestohudby.cz)