Fanda Holý: Autoharfa se nebesky pojí s harmoniem

Rozhovor s písničkářem Fandou Holým

Fando, znal jsem tvou kapelu Kojoti a potom mě překvapil „nový“ projekt Holy Fanda & the Reverends (HFAR), se kterým jsi v roce 2015 natočil album Konec cesty. Ale tato kapela se vlastně vyvinula z Kojotů, že? Jak k tomu došlo?

V jednu chvíli dospěli Kojoti do naprostého rozkladu a zbyl jsem jen já a bubeník nebo spíš multiinstrumentalista Nick Jennings. Začali jsme trochu experimentovat jen s bicími a jedním nebo dvěma dalšími nástroji. Tahle na kost oholená sestava byla překvapivě osvěžující, řada písní dostala naprosto čerstvou podobu a nové na sebe nedaly dlouho čekat. Po nějaké době se dva z marnotratných synů kojotí smečky vrátili zpět, chvíli hráli jako HFAR, ale když se ukázalo, že čekání na to, až seženeme adekvátního houslistu, je marné, obnovili jsme opět Kojoty. Jenže se nám docela často stávalo, že jsme dostávali nabídky na koncerty, kde si pořadatelé přáli tu minimalistickou sestavu s odlišným zvukem, kterou předtím někde slyšeli. Vyvrcholilo to pozvánkou na hodinový živý koncert v rádiu. Ten jsme se rozhodli pojmout jako poslední vystoupení, ale když nám pak z radia poslali nahrávku, bylo jasné, že to tak musíme aspoň nahrát.

Spolupracuješ s Jardou Svobodou z Trabandu, na jehož album Solo jsi nahrál mimo jiné autoharfu. Jak ses k tomuto nástroji dostal a čím tě přitahuje?

Znám ji už velmi dlouho, vlastně se tam protíná můj zájem o lidovou hudbu Appalačských hor a o málo běžné strunné nástroje. K mému prvnímu osobnímu setkání s ní se pojí historka, kdy jsem ji během amerického turné v zapadlé horské vesnici na hranicích Kalifornie a Nevady poprvé držel v ruce. Když jsme odcházeli asi po půl hodině z obchodu, drnkala si tam na ně už celá nudící se obsluha – původně vůbec nevěděli, co to tam mají. Když jsme pak s Jardou aranžovali album Solo a pořád nám něco ve výškách chybělo, vzpomněl jsem si na autoharfu, rozhodil sítě a nakonec jednu u nás našel a půjčil od kamaráda. S harmoniem se zvukově pojí úplně nebesky. Netrvalo ostatně dlouho a Jarda si objednal ze Států svou vlastní.

S Hanou Lundiakovou, tedy se Stinkou, hraješ na elektrickou kytaru. V čem je to pro tebe jiné, když to porovnáš se svými akustičtějšími projekty?

Elektrická kytara mi dává asi největší svobodu. Ta ve spojení s naprostou volností, kterou mi dává Hanina, vytváří tvůrčí prostor, který asi nemám v žádné své kapele. Vlastně si jen vymýšlím minimalistické riffy a doprovody na rozhraní surfu, country, rokenrolu a hlukových ploch a kombinuju to s tím, jak Hanina specificky hraje – hlavně levou rukou – na akordeon. To dává vzniknout i pro nás nečekanému pnutí a zvuku, který se nepodobá ničemu, co bych znal odjinud.

Když v současné době skládáš novou píseň, máš hned v hlavě sestavu, která ji bude hrát? Myslíš přitom na konkrétní kapelu?

Nutně ne vždy. Část písní z Konce cesty měla být původně na druhém albu Kojotů, které jsme chtěli pojmout víc akusticky. Nakonec se ale neuskutečnilo první ani druhé album, takže nakonec to dostalo svou vlastní podobu v podání The Reverends. V tuto chvíli mě inspiruje živé hraní s HFAR, a tak přemýšlím o nových písních primárně pro ně. Ale to neznamená, že by to mělo znít podobně jako dosud.

Co bys doporučil k poslechu ze své oblíbené americké hudby?

Z folkovější tradice určitě Hurray for the Riff Raff, The Low Anthem, z horalské hudby například starší desky Old Crow Medicine Show, za pozornost stojí i jejich bývalý zpěvák Willie Watson, David Rawlings a Gillian Welch. Kdy by to chtěl vzít z gruntu, a tedy od kořenů, pak určitě Leadbelly, Pete Seeger, Flatt & Scruggs, bez kterých by bluegrass nikdy nemohl být dodnes populární, dále Doc Watson, Hank Williams, Johnny Cash, The Band. Od 90. let se postupně vyrojily temnější kapely jako 16 Horspower, Woven Hand, Slim Cessna’s Autoclub a jejich snad ještě lepší alter ego Denver Broncos UK. A pak určitě také bouřící kytarovky ze západního pobřeží jako Band of Horses, Chuck Prophet nebo i Wilco. Pokud někoho baví do extrému vyhnaná stylizace, tak je tu takzvané outlaw country – ze současnosti například Hank III nebo Bob Wayne –, který má dost blízko k rockabilly. Každopádně jsem na většinu věcí asi zapomněl, zejména z těch neznámých, které potkáš někde na cestě nebo s nimi zahraješ a jejich CD pak protáčíš do rozpadu…

(Celýi rozhovor vyjde v magazínu UNI v červenci 2017)