Zdeněk Němeček: Některé aranže jsem piloval dva roky

Rozhovor se Zdeňkem Němečkem, kapelníkem skupiny Quanti Minoris

Zdeňku, pocházíš ze severní Moravy, ale podařilo se ti uchytit na brněnské scéně. Do Brna jsi však v roce 1980 nepřišel jako úplný nováček…

V Zábřehu jsem hrával asi od 13 let v bigbítu na bicí a později na flétnu. Pak jsem šel na vojnu a odtud do dolů, kde jsem nikoho neznal. Navíc jsem si v dolech zmrzačil palec. A tak jsem vytáhl kytaru a začal se věnovat písničkaření a zhudebňování Villona, který mě mimochodem zajímal už od mých čtrnácti let. Na konci 70. let jsem vyhrál Karvinský totem – čtyři ročníky přede mnou byl první Pepa Streichl a já jsem jej z prvního místa vytlačil.

Do Brna jsi tedy přijel jako písničkář, ale vrátil ses k bigbítu.

Ano, první kapela, se kterou jsem v Brně hrál, byla Dogma Art. Byl to hardrock, ale my jsme to moc neškatulkovali. Chtěli jsme prostě hrát bigbít, ale zajímavá byla kombinace flétna a klarinet. Nahrávky z první fáze skupiny se bohužel nedochovaly, podařilo se zaznamenat až koncert z roku 1986. Nahrávka donedávna kolovala mezi lidmi a až nedávno ji zpěvák Láďa Škaroupka převedl na CD. Někdy v roce 1986 jsem odešel k Miloši Makovskému do skupiny Taxi, kde jsem ovšem hrál na baskytaru. A asi od roku 1988 do začátku 90. let jsem hrál s Avokádem. Po revoluci jsme však zjistili, že se bigbítem nedá uživit, a tak jsem muziky nechal.

Nakonec ses po pauze a následném hraní s folkovými Vaganty a s původní, také folkovou, verzí Quanti minoris, vrátil k bigbítu. Rockovou sestavu Quanti Minoris jsi vytvořil s kytaristou Davidem Grossem, baskytaristou Pavlem Bartou a bubeníkem Romanem Goldou, tedy muzikanty do té doby neznámými.

Pavla Bartu jsem před lety učil trochu na basu a flétnu, chodíval ke mně na čumendu a inspiraci. V roce 2005 jsem jej po několika letech potkal a on mi řekl, že má kapelu, že zkoušejí ve sklepě a pozval mě, abych si s nimi šel zahrát. Vzal jsem tedy flétnu a šel. Rytmika byla dobrá, Pavel hrál na basu dost slušně, bubeník byl výborný. Měli tři hotové písničky a pár rozdělaných. Já jsem jim navrhl, ať na svůj dosavadní repertoár zapomenou, že jim nabídnu něco úplně jiného. Zpočátku to bylo docela krušné, kluci nevěděli, co mám v hlavě, zkoušeli tam hrát podle své představy a nešlo jim to. Třeba David půl roku nevěděl, co s kytarou, málem s tím praštil. Ale pak se to zlomilo, kluci se v té muzice začali hledat a pochopili, o co mi jde. Roman musel začít hrát na bicí úplně jinak, stejně tak David na kytaru. Ono se to nezdá, ale je to velmi citlivé. Aranže některých písní jsem piloval třeba dva roky, než jsem je pustil ven. Nakonec to kluci zvládli velmi dobře, až na Pavla, který to po třech letech vzdal. Krátce jsme to zkoušeli s Aťou Lukášem na cello (Aťa mi hostuje na každém CD) a pak jsme našli nového basistu Davida Růžičku. Dnes jsem se sestavou naprosto spokojený, nemáme ani žádné ponorkové nemoci.

S rockovými Quanti Minoris jste v roce 2007 vydali první album Pijácké mravy, v roce 2011 následovala deska Písně nejen vánoční, mezitím jste v roce 2010 vyhráli národní finále Porty. Pojďme si ale představit úplně nové album Balady nejen Villonovy…

Já jsem takovou desku plánoval a taky sliboval už delší dobu. Měl jsem ji vlastně v podvědomí už v době, kdy jsem v 80. letech začal jezdit s pořadem Já, François Villon. Už tenkrát jsem si uvědomil, že renesanční muzika je položená na kvintě stejně jako ta rocková. Miluju kvintu a ta mi to všechno propojuje. Na album jsem zařadil pět zhudebněných Villonových balad, které jsou proložené mými baladami či písněmi. Některé jsou inspirované nějakou historickou událostí (bitva u Moháče 1526, křižácké výpravy), u jiných jsem převzal text středověkého anonymního autora a položil jej na muziku. Do konceptu se mi hodila také Píseň nezbedná lidu obecného, ve které jsem vyzobal veršíky ze sbírky Jana Jeníka z Bratřic. To je taková odvrácená strana folklóru, která ovšem s Villonovou poetikou velmi souvisí.

V kapele jsi tím mozkem, který přináší nápady. Zajímáš se také o historii, o období, z kterých čerpáš texty i melodie. Měli by podle tebe mít historické povědomí i tví spoluhráči?

Snažím se je tím trochu nakazit, občas mám potřebu jim něco sdělovat, například na zkouškách. Ale jinak je to myslím asi moc nezajímá.

(Celý rozhovor si můžete přečíst na serveru Brno – město hudby)