Zdeněk Bína (minus123min): V našem vztahu nebylo nic zlého

Skupina -123min ukončila činnost v roce 2009, krátce po vydání alba Dream. O pět let později jsi vydal sólovou desku Bird, měl jsi akustický projekt s basistou Janem Urbancem. Nyní je ale skupina zpět – s jinou grafickou podobou názvu a také s novým bubeníkem Danem Šoltisem. Vzpomeneš si na ten moment, když sis uvědomil, že by to mohlo znovu fungovat?

S Honzou Urbancem a Adamem Kollerem jsem hrál akusticky, ale v jeden moment jsme se pokusili o elektrický zvuk. A začalo to znít skoro jako -123min. Že bychom takto v jiné sestavě mohli Minuty obnovit, jsem slyšel z různých stran a ta kapela skutečně jako Minuty hrála. Ale já jsem cítil, že tam není něco v pořádku. Jednou v noci jsem šel ven, dlouho jsem nad tím vším přemýšlet, přehrával jsem si v hlavě příběh naší kapely. A uvědomil jsem si, že jsme si sice prošli vyčerpáním, určitou přecitlivělostí ve vztahu, ale nikdy tam nebyla žádná zlá vůle. A bylo mi jasné, že by nebylo úplně v pořádku, kdyby nějaká kapela hrála jako Minuty a přitom by to Minuty nebyly. Cítil jsem potřebu jet za Fredrikem (Janáčkem, baskytaristou skupiny). Seděli jsme s ním a s jeho ženou u stolu a společně se nám podařilo odkrýt, že opravdu v našem vztahu nebylo nic zlého a že tam možná hrála roli nějaká klukovská nezralost. To, co jsme společně znovu našli, sám pro sebe vnímám jako velkou odměnu. Za ta léta se to totiž posunulo do stavu, který by nenastal, kdybychom pauzu neměli. Teď je to tedy opravdu velká radost. Díky tomu, že jsme dali kapele druhou šanci, můžeme si užívat toho, jaký je to krásný vztah, krásná práce, úžasné cestování a velké kamarádství.

Základ kapely jste po celou dobu tvořili vy dva s Fredrikem, zatímco bubeníků se po vašem boku vystřídalo víc. Jak jste přišli na Dana Šoltise?

Dano s námi občas hrál už dříve, zaskakoval za našeho kmenového bubeníka. V době, kdy kapela nefungovala, se nás na ni občas ptal. A tak jsme si na něj naprosto přirozeně vzpomněli. Cítili jsme, že trio je sepjatý malý celek, ve kterém záleží na chemii mezi všemi hráči. Teď spolu hrajeme téměř tři roky a je to parádní trojúhelník vyvážených energií a přístupů k věci.

Jak tebe proměnila zkušenost s akustickým hraním? Pomáhá ti to nějak v kapele?

Jsem především šťastný za ten klid, který jsem prožil. Cítil jsem, že se kytarou dotýkám cest, po kterých jsem nikdy předtím nešel. Rozšířilo se mi spektrum barev, můj život se zklidnil. Ale vůbec mám pocit, že všichni v kapele se dnes snažíme žít svůj život citlivě. Už se nerozčilujeme z hloupostí. Je příjemné nemotat se pořád emocionálně v zapšklostech a vzájemném soupeření.

Jak v současné době vznikají nové písně minus123minut?

Většinou prchám do lesa, koukám na přirozené křivky přírody a mám pocit, že jsem v nějakém prastarém původním prostředí. Chodím po lese, dívám se pod nohy na jehličí a to odvádí můj rozum, až si létám někde jinde. V takovém prostředí pak vznikají nápady, které už nevymýšlí můj rozum, ale v nichž se propojuji s místem, z kterého čerpám. Potom máme s kapelou intenzivní zkoušky v Praze u Danka ve zkušebně. Nekoukáme na hodinky, hledáme společně ideální formu, až mě někdy bolí prsty a necítím hlas.

Když si zadám do internetového vyhledavače heslo „Zdeněk Bína“, jako jedna z prvních možností se mi nabídnou stránky Zdeněk Bína foto. Kdy se ve tvém případě z hudebníka stal fotograf?

Do fotografie jsem se zbláznil ve chvíli, kdy se nám narodila dcera. Ona byla ten hlavní spouštěč. Zajímalo mě, proč se mi nedaří zachytit na fotku její kouzlo. Říkal jsem si, že je přece o tolik úžasnější, než vypadá na fotkách, a tak jsem se začal o fotografie víc zajímat. Přál jsem si zachytit jiskru člověka, a protože se rád procházím ulicemi a také hodně cestuji, našel jsem si jako hlavní směr streetovou fotografii. Začal jsem fotit život na ulicích, lidi, reportáže… Později jsem už měl i nabídky na výstavy, ale zprvu jsem je odmítal. Až jeden můj kamarád zjistil, že používám objektivy od firmy Zeiss, poslal jim snímky a firma Carl Zeiss si mě vybrala jako svého ambasadora.

(Celý rozhovor vyšel v srpnovém čísle Kulturního magazínu UNI)