Rozhovor s Aghalym ag Mohamedinem z tuaréžské skupiny Tamikrest

Když skupina Tamikrest vznikla, měla kromě Tinariwen (tedy nejslavnější tuaréžské kapely) na co navazovat? Na jaké hudbě jste vyrostl?

Nejprve jsem poslouchal jen Tinariwen. Až později jsem se seznámil se západní hudbou, která se k nám dostávala především díky evropským a americkým turistům. Od nich jsme získali spoustu nahrávek, především na kazetách. Často jsme ani nevěděli, co posloucháme, ale líbilo se nám to. Tak jsem poznal například Boba Marleyho, Dire Straits nebo Pink Floyd. A právě jimi jsme se inspirovali v úplných začátcích Tamikrest. Naše hudba je modernější, není tak spojena s tradicí jako Tinariwen. Zníme rockověji.

Je pravda, že vaše nástrojové obsazení není příliš tradiční…

To tedy opravdu není. Elektrická kytara rozhodně není typicky tuaréžský nástroj a bicí souprava, kterou v poslední době používáme, také ne. Ale to, že nás inspirovalo reggae nebo písně Marka Knopflera, ještě neznamená, že bychom nebyli pevně spjati se zemí, ve které žijeme. Naše vlastní problémy se odrážejí především v textech našich písní.

V době, kdy se váš národ nakrátko dostal na stránky novin po celém světě, úspěšně vystupujete na festivalech. Co, s přihlédnutím k aktuální situaci, považujete za svůj největší úspěch?

Právě to, že můžeme cestovat a hovořit s novináři, kteří mají zájem o naši hudbu a o příběhy našeho lidu. Kdybychom zůstali u nás v poušti, nikdo by se o našich problémech a o našem boji nedozvěděl.

Jenže pomůže vám nějak konkrétně samotné setkávání s novináři? Já bych byl skeptický. Zítra se na Azawad zapomene, protože jej ze stránek novin vytlačí třeba Sýrie.

To sice ano. Ale už to, že lidé o našich problémech uslyší nebo si o nich přečtou, je důležité. O nás a naší kultuře se totiž ve světě prakticky neví. Lidé se musí dozvědět, že existují nějací Tuarégové a mají problém. To je první krok k tomu, aby nám svět pomohl najít řešení.

Ovlivňuje tvrdý život vašeho národa i hudební složku vašich písní?

Určitě ano. Své písně skládáme uprostřed pouště a je to opět poušť, co nám dává energii a chuť komponovat a hrát. Zákonitě se tak do nálady našich písní, do jejich charakteru, dostává to, co vidíme a co prožíváme.

(Pozn.: Tuarégové sice na začátku roku 2012 povstali proti republice Mali a vyhlásili v její severní části suverénní, leč mezinárodně neuznaný, stát Azawad. Zmatků však okamžitě využili radikální islamisté, jejichž cílem je na celém území kulturně bohatého Mali zavést arabské právo šarí’a a kteří se ihned „proslavili“ ničením cenných památek v Timbuktu. I na toto téma s Aghalym Ag Mohamedinem mluvíme v rozhovoru, který celý vyšel v srpnovém Crossroads.)