Steve Walsh: Píseň si o aranže sama řekne

Rozhovor s americkým kytaristou a producentem Stevem Walshem

Steve, produkoval jste album Svým způsobem zpěvačky Elišky Ptáčkové. Jak vaše práce na tomto projektu probíhala?

Když jsem Elišku slyšel poprvé, zaujala mě barva jejího hlasu – velmi krásný, čistý zvuk. Ale jak už to bývá u mladých umělců, cítil jsem, že by potřebovala poradit, jak předat to, co umí, posluchačům. Jako producent jsem se tedy pokusil Elišce pomoci v této komunikaci, aby dokázala své nápady zprostředkovat publiku co nejbezprostředněji. Když jsem totiž poprvé uslyšel její písně, nadchlo mě to. Taková hudba se mi líbí a jsem opravdu rád, že jsem jí mohl pomoci. Začali jsme o tom spolu diskutovat, pustili jsme se do práce a povedlo se to.

Na vašem sólovém albu Daily Specials účinkují hudebníci z Česka a Slovenska – varhaník Jan Kořínek, kontrabasista Tomáš Liška a bubeník Dano Šoltis. Jak k této spolupráci došlo?

Nabídka natočit album přišla od Animal Music, což je důležité jazzové vydavatelství tady v České republice, které založil Petr Ostrouchov. Mě vždycky zajímaly spolupráce hudebníků z různých zemí. Uvědomíte si, že i lidé z různých kultur mají víc společných věcí než rozdílů. Dokázat se to dá právě spoluprací umělců z různých kultur. Jana Kořínka znám, protože spolupracoval se skupinou November 2nd. Je to nadšený fanoušek starého blues a raného jazzu. S November 2nd hrává také Dano Šoltis, který je členem řady důležitých projektů tady v České republice, na Slovensku a v Polsku. A Tomáš Liška je členem Druhé trávy. Když se mi poprvé naskytla příležitost natočit desku, rozhodl jsem se ji realizovat právě s těmito lidmi, které znám z různých hudebních projektů. V tomto žánru je totiž důležité, že spolupracujete s kolegy, které už znáte, protože můžete navázat na dosavadní práci a dál ji rozvíjet. Naše společná nahrávka má možná základ v blues, ale odráží hudební směřování jednotlivých hudebníků. O to zajímavější je výsledek pro posluchače. Každý z nás má totiž jiné zkušenosti, ale snažíme se vyprávět společný příběh. Vzniká tak kontrast mezi nahrávkou jako celkem a přístupem jednotlivých hudebníků.

Vedle svých autorských skladeb na albu hrajete i převzatý repertoár, například skladbu Duka Ellingtona Blue Pepper. Podle čeho jste tyto převzaté melodie vybírali?

Některé z těch písní znám už dlouho a hrál jsem je s různými skupinami. Mám například kapelu v New Yorku, se kterou jsme některé tyto skladby hráli, ale nikdy jsme je nenatočili. Bral jsem to tedy jako dobrou příležitost, konečně je nahrát. Když to zobecním, líbí se mi u hudby nečekané věci. Skladbu Duka Ellingtona Blue Pepper lidé moc neznají. Nepatří mezi jeho největší hity, napsal ji až poměrně pozdě v 60. letech jako část rozsáhlejšího díla spíše klasičtějšího charakteru. Já jsem z ní udělal rokenrol, což je myslím nečekané. A právě takové věci mám rád. Nečekané, trochu „ušpiněné“.

Jak vznikaly konkrétní aranže písní?

Když napíšete dobrou píseň, sama by si měla do určité míry říct, co s ní dál dělat. Hudba by měla být přirozená. Jakmile tedy složíte skladbu, aranže v podstatě existují, jen je musíte najít. My jsme měli svým způsobem štěstí. Neměli jsme na natáčení moc času, nahrávali jsme živě ve studiu. A předtím, než do studia šli, jsme spolu hráli jen asi dvakrát. A musím říct, že třeba skladba, kterou jsme ve studiu zahráli jako první, se na desku dostala. Když se totiž sejdou dobří hudebníci a materiál stojí za to, aranže vzniknou velmi rychle.

Na čem dalším v současné době pracujete?

Mám nový projekt, půjde o společnou kapelu s Lubošem Malinou, s Káťou García, s bubeníkem Kamilem Slezákem z Druhé trávy a s výborným baskytaristou Kubou Vejnarem, který hraje ve skupině Muff. Bude to první skupina, ve které bude Katka zpívat česky. Texty pocházejí od básnířky Věry Provazníkové. Možná v létě, možná na podzim, tento projekt představíme. Kromě toho se budu věnovat práci zvukového režiséra pro různé umělce a rýsují se další nahrávky, na kterých bych mohl spolupracovat.