Slyšte, lidé! Martin Kratochvíl a Tony Ackerman

Kytarista Tony Ackerman se narodil v roce 1950 v Římě, mládí strávil v Kalifornii a v Praze se usadil v roce 1983. V dětství hrál jednak na housle a klavír vážnou hudbu, jedna se jako kytarista zajímal o folk a později o bluegrass – dokonce se naučil na banjo a mandolínu. K dalším jeho oblíbeným stylům patřily ragtime, blues, ale také elektrický rock nebo free jazz – což měl společné se svým budoucím spoluhráčem Kratochvílem. S ním se v Praze potkal už na začátku 70. let a později se setkali také ve Spojených státech, kde Kratochvíl studoval na Berklee College Of Music v Bostonu. Tony Ackerman studoval kompozici a kytaru a z hudby má doktorát.

Martin Kratochvíl absolvoval studia jiných oborů – začal stavební průmyslovkou a v roce 1972 absolvoval na filozofické fakultě obor psychologie, také s doktorátem. Zároveň však obdivoval Laca Decziho nebo Karla Velebného a v roce 1965 založil s Jiřím Stivínem první variantu své kapely Jazz Q. Jejich původní repertoár vycházela z Ornetta Colemana, Thelonia Monka, Billa Evanse a dalších a už v roce 1967 pánové získali první cenu na Českém amatérském jazzovém festivalu v kategorii moderního jazzu. Důležité však pro Kratochvíla byly následné pobyty ve Velké Británii a Spojených státech, během nichž si vypěstoval mimo jiné lásku k tehdy módnímu jazzrocku.

Americký kytarista Tony Ackerman vzpomíná na setkání se svým českým kolegou Martinem Kratochvílem: „Sešli jsme se na půli cesty. Martin se vrátil ke svým dřívějším kořenům, k akustickému pianu, a já si osvojil jazzové formy. Tímhle způsobem probíhala naše domluva. Jazz je nyní trochu sporné slovo, měl však jednu schopnost, která tento žánr vždy držela při životě, totiž schopnost vstřebávat hudební kultury odevšad na světě.“ První album, které česko-americké duo v roce 1986 natočilo, dostalo název Stará známost. Už na něm bylo patrné, že oběma muzikantům je vlastní nejen hráčská zručnost, ale i hudební humor. Hudební publicista Stanislav Titzl psal na obalu alba: „Stará známost uvedla na naši jazzovou scénu nové duo – Martina Kratochvíla a Tonyho Ackermana. Kdo zná dosavadní Kratochvílovu tvorbu, bude možná trochu překvapen – od prvního, ještě amatérského Jazzu Q s Jiřím Stivínem z roku 1965, orientovaného na tehdy nejnovější freejazzové výboje, přes následující jazzrockovou etapu, období úspěchů ve filmové tvorbě a dosud definitivně neuzavřenou kapitolu počítačové hudby se Kratochvíl vrací na začátek své muzikantské kariéry – k akustickému klavíru.“

O rok později, v červnu 1987, Kratochvíl s Ackermanem nahráli své druhé album Ornament. Tentokrát však ne sami. Pod hlavičkou Mezinárodního sdružení pro novou akustickou hudbu se sešli oni dva plus houslista Ivan Ženatý, violoncellista Vojtěch Havel a hráč na perkuse Imran Musa Zangi. Autorem sleeve-notu je opět Stanislav Titzl, který mimo jiné podtrhuje jazzové zkušenosti tehdy „mladého absolventa pražské konzervatoře Vojtěcha Havla“. Dnes zkušený představitel alternativní hudby měl už tehdy za sebou spolupráci s Janou Koubkovou, Jiřím Stivínem nebo Alanem Vitoušem a „zajímal se také o barokní hudbu a rád se podílel na výletech do hájemství minimalismu“. Ackerman vzpomíná: „Skupině jsme dali jméno Mezinárodní sdružení pro novou akustickou hudbu a měl to být vtip, ale nikdy jsem neslyšel, že by se někdo smál.“

Další společné album Martina Kratochvíla a Tonyho Ackermana se jmenovalo Moravské koncerty. Dejme opět slovo kytaristovi, který je popisuje slovy: „Naše živé album, v němž je dokumentárně zachyceno turné po krajích, které v těch zajímavých 80. letech vždy naší hudbě vyjadřovaly nejsilnější podporu.“ Na turné s oběma muzikanty jel opět Vojtěch Havel. „Jeho hra na violoncello je novátorská a vzrušující,“ hodnotí jej Ackerman. Vedle autorských skladeb všech protagonistů a jednoho tradicionálu album obsahovalo i převzatou píseň od amerického skladatele počátku minulého století Leo Wooda Somebody Stole My Gal.

V té době pánové současně pracovali na dalším studiovém albu, které vyšlo pod názvem Spolu. Na něm opět hrají pouze klavír a kytara.

Na albu Šerosvit v roce 1990 naopak znovu účinkuje i Vojtěch Havel.  Akcerman tuto nahrávku po letech hodnotí slovy: „Album k meditaci a uvolnění.“ Šlo o hudbu do značné míry improvizovanou, volnou, minimalistickou a v každém případě to byl velký kontrast k tomu, co Kratochvíl provozoval s kapelou Jazz Q, z které se postupně stal hlavní představitel českého jazzrocku.

V 90. letech najdeme ve spolupráci pánů Kratochvíla a Ackermana dlouhou pauzu. Až v roce 2001 vyšlo dvojalbum Duolog, které se skládalo ze dvou velmi rozdílných částí. Disk č. 1 obsahovalo aktuální nahrávku, na které opět účinkují Vojtěch Havel a Imran Musa Zangi a poprvé také baskytarista Pavel Jakub Ryba. Šlo o samé nové skladby. „Část z nich už jsme odzkoušeli na koncertech, část vznikla bezprostředně před natáčením. Je to deska hodně dlouhá, je na ní hodně věcí, ale říkali jsme si, že už jsme hodně dlouho nic nevydali, a tak jsme to tak nechali,“ líčil Kratochvíl v časopisu Muzikus.

Druhý disk dvojalba přinášel nahrávku pět let starou, z roku 1996, a opět jen v duu. Vznik alba líčí opět Kratochvíl: „Čtyři hodiny jsme seděli potmě ve studiu, unavení, ospalí, polobdící, a hráli jsme. Na ničem jsme se nedomlouvali, v podstatě jsme ani netušili, co hrajeme, ale po šňůře, kde jsme mnohokrát prošli všechny zavedené cestičky, jsme najednou hráli úplně jinak. Po čase jsem si to pustil, docela se mi to líbilo, sestříhal jsem to a pak to zase nějakou dobu leželo. Nebyl jsem si jist, zda bychom to měli vydat, protože jsem přesvědčen, že muzikant není práv muziky, kterou natočí, když ji není schopen zopakovat. A tak materiál ležel až do chvíle, kdy jsme se rozhodli, že bychom měli po čase natočit desku s věcmi, které teď hrajeme.“ Nakonec tedy pánové obě desky vydali současně.

Všechna zmíněná alba nyní vyšla v souborném boxu s názvem Zvukobraní a jeho součástí je navíc osmý disk s raritními nahrávkami. Ty pánové s pomocí baskytaristy Přemysla Fauknera znovu natočili v roce 2008.