Slyšte, lidé!: Hudební procházka Afrikou

Tuniskou scénu bude v pořadu zastupovat Dhafer Youssef, skladatel, zpěvák a především virtuóz na arabskou loutnu zvanou úd. Vedle studia koránu se velmi brzy začal zajímat o jazz, v roce 1990 odešel z rodné země a usadil se v Evropě. V současné době pobývá nejčastěji v Paříži a ve Vídni. Natočil osm vlastních alb a dále spolupracoval například se sardinským trumpetistou Paolem Fresu, s norským kytaristou Eivindem Aarsetem, s francouzským kytaristou Nguyenem Le a také s brněnským hráčem na kytaru Petrem Vítem. Jeho doménou je propojování arabské hudby s evropským a speciálně pak skandinávským jazzem a také s indickou hudbou.

Na albu Amanké Dionti  se spojili senegalský zpěvák a hráč na koru – západoafrický strunný nástroj, spojený s tvorbou griotů, lidových vypravěčů, kronikářů, strážců tradic – Ablaye Cissoko a německý trumpetista Volker Goetze. Klíčovým prvkem spolupráce obou muzikantů je improvizace. „Hrajeme ve stavu blížícím se meditaci. Každý dobrý hudebník ví, jak se do této zóny dostat, ale mě udivuje, že se dokážeme v této zóně pohybovat více než hodinu při každém vystoupení,“ říká Goetze.

Členové skupiny Les Tambours de Brazza z Republiky Kongo hrají na tradiční africké bubny ngoma, stejně jako na běžné bicí soupravy, na baskytaru, kytary a další nástroje. Tradiční rytmy různých konžských národností se v jejich hudbě prolínají s moderními přístupy, například s reggae nebo hiphopem.

Ještě blíže má k hiphopu mladý hudebník z Ghany, který si říká King Ayisoba. Majitel hlubokého a výrazného hlasu však nepředstavuje ten typ hiphopu, který známe z hudebních televizí a západních hitparád. Je představitelem stylu hiplife, což je fúze rapu a africké taneční hudby s přísadou reggae. King Ayisoba pochází ze 14 sourozenců a jeho dědeček byl lidový vesnický čaroděj. Ten mu také věnoval dvoustrunnou kytaru kologo, kterou Ayisoba mistrovsky ovládl. Jeho současná hudba vychází právě z propojení tradičního zvuku tohoto nástroje s elektronickými rytmy. King Ayisoba v roce 2007 zvítězil v ghanských národních hudebních cenách ve dvou kategoriích současně – v hudbě moderní i tradiční.

Skupina Electric Jalaba hraje hudbu, jejímž základem je styl gnawa, marocká paralela blues. U jeho zrodu stáli potomci černošských otroků zavlečených do Maroka. Hlavními nástroji, které se s tímto stylem pojí, jsou basová loutna guimbri a kovové kastaněty. V čele skupiny Electric Jalaba stojí v Anglii usazený marocký loutnista Simo Lagnawi, kterému vypomáhá kapela složená ze zkušených hráčů. Electric Jalaba obohacují styl gnawa o elektronickou hudbu a další inspirace z londýnské klubové scény.

Z afrických muzikantů, kteří se rozhodli pro život ve Francii, vznikla skupina Debademba. V jejím čele stojí dvě výrazné osobnosti – kytarista Abdoulaye Traoré z Burkiny Faso a zpěvák velmi zajímavého hlasu a dokonalé pěvecké techniky Mohamed Diaby, který je z Mali. Letos vystoupili na festivalu Colours of Ostrava.

Výraznou osobností, která přesahuje žánry i kontinenty, je Richard Bona, baskytarista a zpěvák, který se narodil v roce 1967 v Kamerunu. Už jako čtyřletý hrál na balafon a od svých pěti let pravidelně vystupoval v místním kostele. Protože jeho rodina byla chudá, vyráběl si většinu hudebních nástrojů sám, a to včetně flétny a kytary – ta měla struny natažené přes nádrž ze starého motocyklu… Když mu bylo 22 let, emigroval do Německa, ovšem později se – hlavně kvůli hudebním studiím – přestěhoval do Francie. Tam pak s různými muzikanty vystupoval v jazzových klubech. V roce 1995 se přesunul do centra světové jazzové scény, New Yorku. V současné době patří právě na jazzové scéně k nejuznávanějším baskytaristům. Uplatňuje se jako doprovodný hráč, ale současně vydává alba jako svérázný písničkář, který čerpá z hudební tradice západní Afriky a dalších kontinentů.

Bassekou Kouyaté podle španělského listu El País „hraje s virtuozitou Jimiho Hendrixe“. Je mistrem ve hře na ngoni, malý třístrunný drnkací nástroj. Před dvěma lety vyprávěl v našem pořadu Jak se vám líbí, že ngoni je v jeho rodině tradiční nástroj. Kořeny má ještě v době před Kristem a šlo prý o nejstarší nástroj, na který hráli už zmínění grioti, lidoví vypravěči příběhů a kronikáři. „Naučil jsem se hrát od svého otce a já zas pochopitelně učím hrát své syny,“ říká 48letý muzikant, jehož vlastí je Mali, už dva roky zmítané válkou. Válku zahájili separatističtí Tuarégové, avšak zmatků velmi brzy využili militantní islamisté a právě na jejich postup Kouyaté v rozhovoru reagoval slovy: „Zpívám a píšu písně proto, že nechci ve své zemi muslimské právo šarí’a, a to přestože jsem muslim. V ohrožení je náš život i životy našich dětí.“ Kouyaté ovšem není jen hlasatelem míru a svobody, ale je také hudebním novátorem. Na tradiční loutnu ngoni hraje jako na elektrickou kytaru, používá pedály a efekty, známé z rockové hudby.

Jako poslední nám bude zpívat Rachid Taha z Alžírska. I on se ve své tvorbě snaží o propojení tradičního a moderního, v jeho případě arabské loutny a elektrické kytary. Výsledkem je zajímavá směs severoafrické a rockové hudby, ve které arabské frázování ladí s prvky amerického písničkářství. Jeho nejnovější album Zoom produkoval Justin Adams, spoluhráč Roberta Planta a velký obdivovatel a podporovatel africké hudby.