Rez Abbasi: Je těžké udržovat všechny kapely v chodu

Rozhovor s jazzovým kytaristou Rezem Abbasim

Jak jste se dostal k jazzu? Poslouchal jej někdo u vás doma?

Neposlouchal. Jako Američan jsem byl obklopen komerční hudbou – popem, rokenrolem, tím, co poslouchali téměř všichni. Jazz jsem objevil v posledním ročníku střední školy, právě když jsem se měl rozhodnout, kam půjdu dál studovat. A já jsem se díky tomu mohl rozhodnout, že půjdu studovat hudbu. Bylo to tedy skvěle načasované. Když se chce člověk věnovat popu nebo chce být rockovou hvězdou, nepotřebuje na to studovat. Ale na všech důležitých vysokých školách existovaly programy zaměřené jednak na jazz, jednak na západní klasickou hudbu. Já jsem tehdy jazz vnímal jako vážné umění a vnímám jej tak dodnes. Tehdy jsem si tedy poprvé uvědomil, že se chci hudbě opravdu věnovat celý život. Předtím jsem si jen přál být rockovou hvězdou.

Vedle jazzu čerpáte také z indické hudby, která na rozdíl od evropské tradice příliš nepracuje s harmonií. Hrajete na kytaru, což je harmonický nástroj par excellence. Je vůbec kytara vhodná k interpretaci indické hudby?

To je zajímavý postřeh. Já jako jazzový hudebník mohu při hře na kytaru těžit z mnoha aspektů indické hudby. Nepovažuji za vhodné studovat u sitárových mistrů a jejich umění pouze aplikovat na kytaru. Vznikl by jen slabý odvar toho, co dokážou. Síla jazzu spočívá v tom, že skrze sama sebe přefiltrujete to, co slyšíte kolem sebe. Hudbou vyjádříte své pocity, přímo se napojíte na to, co vás obohacuje, díky čemu se cítíte dobře. To je lepší než to, co vás někdo učí. I já jsem takto postupoval při svém studiu indické hudby. Nikdy jsem se nepovažoval za klasického indického hudebníka ani jsem se jím nesnažil být. Můj vztah k jihoasijské hudbě mi pomáhá posilovat moje žena Kiran Ahluwalia. Studovala indickou klasickou hudbu a věnuje se stylu, kterému se říká ghazal. V něm slyším ohlasy rág i variace na klasickou jihoasijskou hudbu.

Váš společný koncert s vaší ženou v Brně v roce 2009 se mi velmi líbil. Tehdy jste představovali CD Bazaar (2007).

Ano, ale albu Bazaar předcházelo v roce 2005 CD Snake Charmer, což bylo moje celkově čtvrté album, ale první, na kterém jsem opravdu zdůraznil své indické kořeny. Zpívá na něm moje žena, tedy indická zpěvačka, bubeník Dan Weiss hraje vedle bicí soupravy také na tabla, já používám sitárovou kytaru. Všechny tyto prvky jsou odrazem toho, jak jsem ve své mysli vnímal Indii. Od té doby jsem už ovšem tento aspekt ve své tvorbě tak nezdůrazňoval. Spíše jazz a jihoasijskou hudbu spolu s dalšími přístupy přirozeně propojuji. Není to tedy tak, že bych hrál pouze svou vlastní verzi jazzu a indické hudby.

Letos jste v Brně na JazzFestu představoval nové album Continuous Beat, které jste natočil se svým triem. Známá poučka zní, že se změnou technologie přichází změna obsahu. Má vůbec smysl v éře internetu a mp3 přemýšlet nad celým albem?

Nabízet pouze jednotlivé skladby v mp3, to je pro hudebníky děsivá představa. Vývoji se samozřejmě přizpůsobovat musíme, ale já si rád poslechnu něčí vizi, která přesahuje délku jedné skladby. Jinak to funguje v populární hudbě – tedy ne že by popoví autoři neměli vizi, ale je to úplně jiný způsob myšlení. Zatímco jejich cílem je napsat jeden velký hit, v jazzu se snažíme spíše vytvářet rozsáhlejší obrazy a to mám rád i jako posluchač. Záleží samozřejmě na momentálním rozpoložení, někdy stačí patnáct nebo třicet minut, ale jindy kapelu opravdu poslouchám čtyřicet i padesát minut a vím, že bych vydržel ještě déle. Album jako celek má hodnotu a já jsem přesvědčen, že publikum je bude stále vyžadovat. Většina posluchačů možná ne, ale vždy budou takoví, kteří dají přednost albu jako koncepčnímu celku. Ještě jiná věc je, že se vracejí vinyly. Před deseti lety by nikoho nenapadlo, že budou lidé znovu kupovat vinyly, a dnes je to velká móda.

Máte několik kapel. Jaká je při tolika projektech budoucnost vašeho tria, s nímž jste vystoupil v Brně? Bude pokračovat i po aktuálním turné?

Problém je, že mám paralelně tři nebo čtyři vlastní kapely a je těžké udržovat je všechny současně v chodu. Mám například skupinu RAAQ – Rez Abbasi Acoustic Quartet. V ní hraju na akustickou kytaru s kovovými strunami, Bill Ware hraje na vibrafon, Stephan Crump na kontrabas a Eric McPherson na bicí. Především spojením vibrafonu a kytary vzniká velmi jasný zvuk. – Díky těmto různým kapelám se tedy mohou věnovat velmi různorodé hudbě a vůbec si nejsem jistý, pro kterou z nich napíšu nové skladby. V hlavě mám další nápady, ale teprve se musím rozhodnout, co s nimi.

(Celý rozhovor vyjde v červencovém čísle měsíčníku Harmonie.)