Připomeneme Dylanovo Blonde On Blonde

Americký písničkář Bob Dylan sice není majitelem slavičího hlasu, ale tento handicap vyvažuje svou přesvědčivostí. Vypravěčský způsob přednesu po něm postupně přebralo mnoho tvůrců na celém světě. Více než hlas je však u Dylana důležitá jeho poetika a vidění světa. Proslavil se už v 60. letech jako autor protestsongů, ale klíčové jsou i další momenty jeho dráhy včetně silně angažovaných křesťanských alb z přelomu 70. a 80. let. Naléhavost jeho poselství v jednotlivých písních podbarvují nepostradatelná kytara a harmonika a od poloviny 60. let často také celá rocková kapela. Původně tichý písničkář ovlivnil neuvěřitelným způsobem světovou rockovou scénu a například v roce 1997 prohlásil svatý otec Jan Pavel II., že „tento typ rockové hudby je vysoce spirituální“.

V současné době má Bob Dylan na svém kontě více než 40 alb, z toho 33 řadových studiových nahrávek. K tomu je nutné přidat bezpočet výběru a koncertních snímků a také další neoficiální nosiče, které kolují neoficiálně mezi fanoušky. Dylan je totiž známý tím, že nikdy nezahraje jednu píseň dvakrát stejně a že na koncertech často spontánně mění nejen melodie, ale i texty.

Blonde On Blonde z roku 1966 je písničkářovo sedmé studiové album. Je považované za první regulérní dvojalbum v oblasti rockové hudby. Vyznačuje se bluesrockovým zvukem a surrealistickými texty. Producentem alba, které vznikalo v Nashvillu, byl Bob Johnston. V USA se Blonde On Blonde dostalo na 9. příčku oficiální hitparády, ve Velké Británii bylo třetí. Podle časopisu Rolling Stone jde o jedno z deseti nejdůležitějších alb všech dob.