Petr Linhart: Nepíšu historické studie, píšu písničky

Petře, pocházíš ze středních Čech, ale tíhneš více k Sudetám. Kladno za svůj domov nepovažuješ? 

V Kladně byl mým domovem dům, ve kterém jsem se narodil a který později padl při asanaci. Od té doby se tam nijak zvlášť doma necítím, i když jinak ve středních Čechách je mnoho míst, které mám rád a o kterých jsou mnohé písně psané pro Majerovky. Nicméně jak někde píše Václav Cílek – krajinu svého srdce si člověk často vybere až po čtyřicítce.

Sudety se po vysídlení mnoha zbožných Němců staly jednou z nejateističtějších oblastí v republice. A ty si tam najednou všimneš pozapomenutého poutního chrámu ve Skocích a napíšeš o něm jednu ze svých nejsilnějších písní (Maria Stock). Vnímáš jej především jako zajímavé místo, nebo ses třeba i pod jeho vlivem začal víc zamýšlet nad duchovními tradicemi té oblasti?

Sudety jsou zemí křížů, a to v přeneseném významu i doslova. Jakmile se člověk začne tím tématem zabývat hlouběji, nemůže se nepotkat s křesťanstvím. Příběh Sudet je příběhem křesťanské doby. A je taky příběhem ztracené nebo zapomenuté víry. Člověk má dojem, že sem vtrhli nějací dávní barbaři. Ovšem není to tak dávno a my jsme do jisté míry jejich potomci.

Stal ses jedním z garantů zvelebování Skoků. Co se tedy dělá a co ty konkrétně děláš pro jeho oživení?

Poutní chrám ve Skokách je dnes ve správě Kláštera premonstrátů v Teplé, sem směřují dobrovolné dary i státní příspěvky, kterými je pokryta nutná rekonstrukce stavby, která probíhá krok po kroku, podle toho, kolik prostředků se zrovna podaří shromáždit. Veliký význam pro oživení Skoků má toužimské občanské sdružení Pod střechou, které vpravdě zastřešuje všechny místní aktivity – kromě brigád a letních táborů je to především zpřístupnění kostela během celého léta i se službou průvodce a pořádání koncertů. Letos jsme ve Skokách uvítali pěvecké sbory Paleta a Orbis Pictus a především písničkáře Dagmar Voňkovou, Oldřicha Janotu a Vesnu Cáceres. Já ve Skokách funguju jako spoluorganizátor koncertů, průvodce a taky jako takový mediální čeřič a webmaster stránek www.skoky.eu.

O jiné církevní stavbě zpíváš v písni Sudetský kostel („Koupil jsem kostel v údolí / Ve stráni hledal jsem Boha / Houby a brusinky, cokoliv / Hledal jsem sebe a našel jsem oba“). Jde o příběh kostelíka, který byl prodaný přes realitku jako chalupa. Dokážeš si sám sebe představit jako kupce? Myslíš, že člověka nějak změní, když žije v bývalém kostele?

S výhradou, že jsem člověk dosti nepraktický a kostelík by mi patrně spadl na hlavu, si sám sebe jako kupce představit dovedu. Ale asi by mi to místo sloužilo spíš jako poustevna než jako chalupa. Nikdy jsem to ovšem nezkusil a s majitelem dotčené chaloupky se neznám, takže to mohu jenom odhadovat. Patrně bude záležet na tom, jak a čemu je takový chalupník otevřený.

Tvé písně jsou plné reálií, cítím za nimi spoustu prostudovaných materiálů, případně i osobních rozhovorů s lidmi z těch krajů. Jak tedy taková sudetská píseň vzniká?

Obvykle je na začátku cesta do neprobádaného místa, o němž jsem už předtím něco slyšel či četl nebo mi přijde jinak zajímavé či dostatečně tajemné. Po návratu obvykle zjišťuju různé další souvislosti, někdy se ještě vracím a pak obvykle postupně začíná něco vznikat. Někdy je ten proces rychlejší, jindy pomalejší, někdy se mi podaří proniknout hlouběji, jindy zůstanu spíše na povrchu.