Peter Bonzo Radványi: Já jsem Bonzo & The Rezonators
V listopadu vyjde první studiové album slovenského bluesového dua Peter Bonzo Radványi & Ľuboš Beňa. Při té příležitosti vám přinášíme druhou část rozsáhlého rozhovoru s kytaristou Peterem Bonzo Radványim, který vznikl na jaře pro časopis Crossroads. Tentokrát je řeč mimo jiné o ladění rezofonické kytary, o Dobrofestu nebo o skupině Bonzo & Rezonators.
Rozhovor se slovenským bluesovým kytaristou Peterem Bonzo Radványim
Už v 70. letech jsi hrál po barech na západě. Předpokládám, že repertoár byl asi hodně široký a ne všechno tě bavilo…
Záleželo samozřejmě na tom, kde a s kým jsi hrál. Byly to pochopitelně jazzové standardy, německé šlágry, lidovky, ale hlavně nejmodernější věci z tehdejších hitparád. Když jsi to uměl a měl na to, mohl jsi hrát i rockové věci. Vždyť na rozdíl od našich posluchačů nebyli lidé na západě nijak hudebně omezováni a například v Norsku nebo ve Švédsku byli velmi úzce napojeni na Velkou Británii a mnohem víc fandili rockové i bluesové hudbě než Němci. Proto se tam přímo vyžadoval rockovější repertoár a já jsem musel oprášit Satisfaction, It’s All Over Now, Last Time, Chucka Berryho a další staré „rockáče“.
Začínal jsi jako baskytarista, nyní jsi už řadu let známý jako přední slovenský hráč na rezofonickou kytaru. Jaké ladění se při hře na tento nástroj používá?
Základem je otevřené ladění. A těch je spousta, takže si musíš některé z nich vybrat, abys nemusel během koncertu kytaru přelaďovat. Při každém ladění používáš úplně jiné hmaty a musíš jinak uvažovat. No a věda je také slideování s bottleneckem a hraní s prstýnky. Jinak samozřejmě v dnešní době se i na rezofonickou kytaru dávají snímače a hraje se na ni přes zesilovač. Mimochodem když ses ptal na nevýhody, jednou z nich je právě to otevřené ladění, které hráče omezuje, protože se na nástroji nedají hrát zažité kytarové licky. Jistým omezením je také použití tvrdších a výše položených strun kvůli bottlenecku. Ale ani to neplatí na sto procent. Podívejte se třeba na Erica Sardinase, který trumfne leckterého elektrického kytaristu.
Rezofonické kytaře a jejímu vynálezci slovenského původu, Johnu Dopyerovi, jsi několik let vzdával hold pořádáním Dobrofestu v Trnavě. Na který moment za ta léta, co jsi festival pořádal, jsi dodnes nejvíc hrdý?
To by bylo na dlouhé povídání, a tak raději budu stručný. Dobrofest jsem dělal 17 let. A i když to byl jen městský festival, byl jedinečný a vlastně jediný na světě, který byl věnovaný přímo památce Johna Dopyery a jeho vynálezu. V Trnavě hráli všichni nejznámější dobristé a hráči na rezofonické kytary z celého světa. Nebyl to v žádném případě country festival, jak se nesprávně traduje. Byl multižánrový, vždyť na ně vystupovali nejen countrysti, ale i bluesmani, jazzmani, rockeři, folkaři, nezávisláci a další. Po několika letech se z toho stala doslova prestižní záležitost a vědělo se o něm v celém hudebním světě. A skutečně jen v Trnavě jsme mohli zažít na pódiu takové hvězdy, jako jsou Jerry Douglas, Bob Brozman, Catfish Keith, Rob Ickes, Dave Peabody, Rady Kohrs a další.
Kromě toho, že v současné době tvoříš duo s Ľubošem Beňou, máš kolem sebe už deset let skupinu Bonzo & The Resonators. Kdo ji tvoří?
To je taková kamarádská kapela na dost volné bázi, se kterou hraju známé bluesové standardy a kromě nich většinou moje písničky. I když hraju sám, jsem vlastně Bonzo & The Resonators. Ale nejčastěji hrávám v duu s kytaristou Ivanem Tomovičem, s nímž se znám už od 80. let, kdy jako maturant vedl kapelu Bakelit. Já jsem v ní v době volna zaskakoval na pozici hráče na harmoniku a něco jsem i zpíval. S Ivanem vystupujeme také v triu ještě s harmonikářem Bobošem Procházkou, to je takové komorní hraní vsedě. Vestoje a mnohem rockověji hrajeme s kompletní rytmikou, s baskytaristou Feri Šajtošem a s bubeníkem Mišo Šrámkem z Nových Zámků. S rytmikou mají tytéž skladby úplně jiný náboj. Jinak vystupuju také s kytaristou Milanem Konfrátrem, s harmonikářem Romanem Horváthem, se skupinou Joint Venture, s anglickým kytaristou Julianem Sochou a s mnoha dalšími, protože rád jamuju.
Bluesové texty se točí kolem alkoholu, žen, cestování… Zapomněl jsem na některé pro tebe důležité téma?
Kromě těch, která zmiňuješ – a pitný režim je moje zvlášť oblíbené téma – je tu ještě smrt. Ta se v mých textech objevuje čím dál častěji. Asi jsem se už dostal do věku, kdy si ji mohu dovolit vzpomenout a bohužel to zní celkem přirozeně.