Peter Bonzo Radványi: Na západě jsi musel umět

Rozhovor se slovenským bluesmanem Petrem Bonzem Radványim

Bonzo, ve druhé polovině 60. let jsi byl členem skupiny The Breakers. Co jste hráli?

Skladby od Rolling Stones, Animals, Manfreda Manna, Yardbirds, samozřejmě nechyběl ani Chuck Berry, později věci od Johna Mayalla, Ten Years After, CCR a spoustu vlastních, anglicky zpívaných skladeb. Mimochodem po 30leté pauze se The Breakers dali v roce 2001 znovu dohromady v původním složení z roku 1966 (všichni ještě žijeme); jen já jsem si prohodil post s bývalým doprovodným kytaristou, který teď hraje na basu. Dodnes vystupujeme na občasných vzpomínkových koncertech pro pamětníky. V minulých letech jsme hráli na všech větších bigbítových akcích na Slovensku jako Legendy 60, Legendy sa vracajú, 50 rokov big beatu na Slovensku, byli jsme v televizním seriálu Slovenský bigbít a loni jsme hráli jako předkapela Erica Burdona & The Animals na koncertě Tribute to Freedom na hradě Devíně.

Poměrně brzy ses dostal na západ, kde jsi hrál po barech…

Ale to vůbec nebylo „brzy“. Vždyť jsem to jako bigbíťák táhl se skupinou The Breakers v měnícím se personálním složení až do toho roku 1970. Mezitím jsme s touto kapelou na podzim 1970 vystupovali na rockovém open air festivalu ve Vídni, ale já jsem potom ještě rok hrál jako kytarista, harmonikář a vokalista s Jožo Barinou v bratislavské skupině The Meditating Four. Až potom přišla chvíle, kdy už nebylo hraní, a já jsem se musel rozhodnout, co dál. Nebyla to sice ona pověstná „půlnoční křižovatka“ Roberta Johnsona, ale „ďábel“v podobě lákadla peněz a možnosti cestování byl dostatečně přesvědčivý, abych se vydal na cestu barového muzikant. Nad tím se sice dost ohrnuje nos, ale není nutné to podceňovat. Na západě nikdo nikomu nic nedal zadarmo. Musel jsi umět, protože v té době se ještě hrávalo naživo.

Dnes se doprovázíš na rezofonickou kytaru. Zesílení zvuku nástroje pomocí kovového rezonátoru bylo předstupněm před vynálezem elektrické kytary. Jaké má podle tebe rezofonická kytara výhody a jaké nevýhody ve srovnání s dnešní elektrickou kytarou?

To se těžko srovnává. Musel bys ji vzít do ruky. Má jiný zvuk, jiné ladění, hraje se na ni s bottleneckem. Ale především na ni můžeš hrát, když vypadne elektřina. Díky rezonátorům je její zvuk dvakrát až třikrát silnější než u běžné akustické kytary.

Zajímavým momentem ve tvém životopisu je účinkování na bluesovém festivalu na Tchaj-wanu. Kolik času jsi tam strávil?

Na ostrově, který je vlastně takovou čínskou Amerikou, jsem strávil deset dní. Hudba, a bluesová zvlášť, je mezinárodní, takže problémy nebyly. A protože jsem hrál na dvou festivalech a v šesti klubech, měl jsem o zábavu postaráno.

Předpokládám, že zajímavých zážitků jsi za těch deset dnů nasbíral dost…

Zážitků bylo opravdu hodně, a nejen hudebních. Například hned po příletu jsem zažil zábavnou příhodu na celnici. Přijdu k okénku, odevzdám pas a pán v uniformě na mě hledí a ptá se anglicky: „V Evropě máte v červenci 32 dní?“ Rozuměl jsem sice, na co se mě ptá, ale i tak jsem se nevěřícně díval, komu z nás haraší… Když viděl můj výraz, rozesmál se a ukázal mi v mém pasu razítko z rakouské celnice v Bergu s datem 32. července. Doma jsem si toho nikdy nevšiml. – Hned nato, při východu z příletové haly, na mne měl čekat člověk z organizačního týmu festivalu. Poznal mě hned podle kytary a fotografie, ale já jsem si jej skoro nevšiml. Protože jsem si byl vědom tradičního nízkého vzrůstu tamního obyvatelstva, zaměřil jsem pohled jen do výšky asi do 160 cm. A i když sám nejsem právě nejmenší, Číňan, který na mne čekal, byl vyšší aspoň o hlavu. Měl skoro dva metry. – A když už mluvím o výšce, v Tchaj-pej jsem navštívil i v té době nejvyšší budovu na světě, 101patrový mrakodrap, které nazývali jednoduše One-o-one.

(Celý rozhovor vyšel v časopisu Crossroads)