Rozhovor s kreslířem a písničkářem Mirkem Kemelem a s hercem a muzikantem Vladimírem Javorským

Mirku, kde jsou počátky vašeho písničkářství?

Kemel: S partou kamarádů, mezi nimiž už byl i Vladimír Javorský a také člen mé současné kapely Vlasta Konopiský, jsme jezdili malovat. Večer jsme pak sedávali venku u piva a zpívali.
Javorský: Hrávali jsme naprosto běžný repertoár – Vlastu Redla, Nohavicu, Mišíka. Klasické věci.
Kemel: To je to lepší z toho, co mě inspirovalo. Můj základ byl v country a folku, v tom, co se mydlilo po hospodách na Žižkově. K těm jménům, která Vladimír zmínil, jsem se propracoval možná právě díky němu až v pozdější době. Tedy s výjimkou Mišíka, kterého jsme hodně hráli už na střední škole a který se mi líbil vždycky.
Javorský: Míra zase pro mne objevil Roberta Křesťana. Toho jsem s klukama taky rád hrával.

Vaše nové album Nic víc mě zaujalo mimo jiné po aranžérské stránce. Vy na něm, Vladimíre, hrajete na několik nástrojů – na flétnu, ukulele, kytaru, hráváte i na saxofon. Se kterým z těch nástrojů jste začínal jako kluk?

Javorský: Začal jsem na kytaru jako všichni kluci, když se jim začnou líbit holky. Mí kamarádi to uměli, a tak jsem se začal taky snažit, abych nebyl ve společnosti handicapován. A zjistil jsem, že mě to baví. Navíc jsem od třetí třídy chodil v Ostravě do dětského rozhlasového sboru a sborový zpěv, harmonie a vůbec zvuk mnohohlasu mi dělá dobře. Tak se to nějak přirozeně posouvalo dál, ale nikdy jsem se žádnému nástroji opravdu vážně nevěnoval. Mám jen půl roku „lidušky“ na kytaru, ale na všechno ostatní jsem samouk a podle toho to vypadá. Většinou je někde potřeba něco zahrát, a tak to zkusím. V jednom představení byl například potřeba saxofon, a tak jsem jej vzal do rukou a začal jsem housti, dokud to nevypadlo alespoň tak, jak to na divadle může vypadat. Naštěstí to není filharmonie nebo nějaký jazzový orchestr. S flétnou to bylo podobně, ukulele bylo taky třeba do jednoho představení… Když má člověk malinko sluchu, pak už to může zkoušet se vším možným.

Já jsem si při poslechu alba uvědomil, že píseň nemusí obohatit jen pestré aranže, ale také jejich absence. Například píseň Tisíckrát, to je pouze zpěv, kytara a nic víc. Čím si píseň řekne o to, aby aranže zůstaly takhle holé?

Kemel: Vy jste to řekl krásně: Zpěv, kytara a „nic víc“. To je titul celého cédéčka, tak je to myšlené. Úplně první nápad byl, že takhle budou všechny písničky a že se budu doprovázet já sám. Vladimír mi to však rozmluvil a dobře udělal, protože já nejsem žádný muzikant a na všechno se doprovázím jen jednoduše, takže doprovod by byl u všech písní hodně podobný. Mně se na tom projektu líbilo, jak se vyvíjel. Od prvotní myšlenky, že to budu jen já a jeden nástroj, se to rozvětvilo do více nástrojů. Vladimír zval muzikanty věhlasných jmen, kteří strávili ve studiu třeba půl dne. A pak, když poslouchal výsledek, začal jej zase čistit, až se to v některých písničkách vrátilo k té původní myšlence. Některé písně znějí dobře, když je v nich víc nástrojů, ale zrovna Tisíckrát nám sedla takhle. Přišel kytarista Míra Linka, sedl, zahrál to, a my jsme po prvním nahrání měli pocit, že už se nemusí víc vymýšlet.

V kapele máte akordeonistu Tomáše Görtlera, ale sám na albu hrajete taky na akordeon. Jak si s Tomášem dělíte role?

Kemel: To bylo opět spíš na Vladimírovi. Vybírali jsme tentokrát především ty písničky, které jsem na koncertech hrál sám, bez kapely. Pak už to bylo na Vladimírovi, aby mi řekl, kde můj akordeon stačí a kde by bylo třeba, aby to někdo zahrál pořádně.
Javorský: Pořádně… Šlo tam prostě o to, aby byl zachován poměr Mírovy prosté, surové čistoty a Tomášovy květnatější harmoniky. Obojí má své kvality a někdy je dobré to trochu smíchat nebo vystřídat.

Mirku, a co vás při psaní písní nejčastěji inspiruje. Jsou to nejčastěji osobní příběhy? 

Kemel: Z převážné většiny je za vším skutečně osobní zážitek, nějaký životní okamžik, životní období.

(Celý rozhovor uslyšíte v pořadu Jak se vám líbí 1. července 2014 od 19.15. Jeho tištěná podoba vyjde v časopisu UNI.)

Album Nic víc: http://www.indies.eu/alba/2146/nic-vic/

Stránky Mirka Kemela: http://www.mirekkemel.cz/