Miloš Železňák: Vždy jsem si vymýšlel vlastní příběhy

28. března 2012 Aktuality, Folk, Jazz Autor: Milan Tesař

Rozhovor se slovenským kytaristou Milošem Železňákem jsme vám v pořadu Jak se vám líbí nabídli 22. března 2012. Pořad si můžete poslechnout v našem audioarchivu. Současně s Milošem Železňákem vznikl rozsáhlý rozhovor, který vyjde v elektronickém měsíčníku Crossroads. Úryvek vám nyní nabízíme.

Rozhovor se slovenským kytaristou Milošem Železňákem

Miloši, považuješ se víc za skladatele, nebo kytaristu?

Po celou dobu, co hraju, se považuji za člověka, kterému dělá hudba dobře, ať už jako posluchači nebo kytaristovi, a který se ji snaží umět podat. Od úplných začátků si vzpomínám, že jsem se snažil vedle hudby, kterou jsem se učil, vymýšlet i vlastní věci. Byly to jak motivy nebo sóla bez harmonického podkladu, tak i celé vlastní skladby. Takže bych asi řekl, že je to u mě jedna ku jedné. To, co skládám, si i sám hraju. Kdyby byl o mé skladby zájem i od někoho dalšího, pak by asi zřejmě skladatelská činnost převážila a já bych byl víc skladatelem, i když to je myslím v mém případě dost honosné pojmenování.

Se skupinou Tralala Band jsi kdysi v Prešově hrál nejprve vlastní skladby a až později převážily standardy. Nebývá to naopak?

Ale to je to, co jsem už zmiňoval. Vždy jsem si vymýšlel své vlastní hudební příběhy, a tak jsem jako správný hudební samorost a samouk nejprve psal vlastní hudbu. Jazzové standardy jsem začal systematicky hrávat až později, respektive jsem se jejich hraním učil. Tralala Band byl mimochodem zajímavý úkaz. Hráli jsme dost často a vedle koncertů jsme se účastnili i televizních pořadů typu Klubu mladých a podobně. Vyhráli jsme nějaké soutěže jako kapela i jako instrumentalisté a za to jsme jednou získali i frekvence ve studiu. Hráli jsme vlastní skladby. Když jsme je natočili, poslali jsme nahrávku tuším Janu Rejžkovi a určitě i Jiřímu Černému. Když jsme se potom jednou potkali v Praze, dal mi stejnou odpověď jako Rejžek: „Je to výborné, ale je to takový Weather Report.“ Ale když hrají dvacetiletí kluci z Humenného a Prešova jako Weather Report, tak by to mohlo stát za povšimnutí. Ovšem že za tím mohlo být i to nahlas nedopovězené, ale ono to opravdu nebylo úplně špatné. Tím to však skončilo. Kapela neměla další cíl. Vydat CD bylo nereálné.

Jako autor, aranžér a interpret ses podílel na Šamorínské trilogii básnířky Judity Kaššovicové. Je ten projekt pro tebe zajímavý hlavně hudebně, nebo je ti blízké i slovensko-maďarské téma, které dílem prostupuje?

To mísení kultur mi imponuje. Na svých Rusnackých (CD s úpravami rusínských lidových písní – pozn. aut.) jsem ostatně šel tou stejnou cestou a možná právě to přesvědčilo Juditu, aby mě oslovila a požádala o konkrétní skladby. Mně se ta trilogie po hudební stránce líbí. Druhé CD jsem ostatně aranžoval a některé skladby z těch, které jsem pro druhé a třetí CD napsal, i zpívám, což zase svědčí o neuvěřitelné odvaze autorů projektu. Otázku slovensko-maďarských vztahů nebo jiných národnostních menšin neřeším. To jsou politická témata a vzhledem k tomu, že k této spodině společnosti nepatřím, nezabývám se tím.

Jak často v současné době koncertuješ? A v jakém poměru jsou koncerty tvých vlastních projektů a koncerty, kde hraješ roli sidemana?

Letošní rok vypadá z pohledu koncertů dost špatně. Je toho málo a navíc nemám chuť a energii zabývat se tím v rámci své muziky, protože odmítám být (aspoň načas) manažerem. Ale cítím to stejně ve všech projektech, v nichž působím. Letos bych ale chtěl konečně nahrát pokračování svého triového projektu, vlastní skladby s nádechem jazzu: kytara, bicí, kontrabas a zřejmě i aranže pro smyčcové kvarteto. A možná se mi to podaří nabídnout i někde venku, uvidíme… Ale teď jsem si vzpomněl, že každou neděli hrávám v jednom hotelu v Bratislavě „jazzbrunch“, takže přece jen něco. Hrávám vždy v triu a zvu si různé lidi a různé sestavy. Někdy je to trio se Stano Palúchem a Ďuro Griglákem, někdy Jožo Brisuda a Peter Szapu, ale hlavně rytmika, se kterou připravuji nové věci, což je Jano Oriško na bicí a Vlado Máčaj na kontrabas. Hráváme tam kdeco včetně vlastních věcí a přímo na místě vznikají někdy opravdu velmi podařené kusy. Mrzí mě, že to nenahráváme, protože si to potom nepamatujeme a všichni cítíme, že je to dobré. Někdy jsou to opravdu dobré koncerty, ale stolovníkům je to samozřejmě jedno. Ti se přijdou najíst…

Hudbou se neživíš. Co tedy děláš? A neuvažuješ, že bys zkusil jen hrát?

Jsem zaměstnaný v jedné – hmmm – „úžasné“ firmě a dělám, co mě nebaví, ale za co dostávám peníze, které potřebuji. Je to takový model muzicírování, že hraji jen to, co mě baví, ale musím si vydělávat něčím, co nedělám rád. Kdybych se živil hudbou, musel bych asi hrát a dělat i to, co bych nechtěl. Tak nevím… V každém případě tohle nebyla svobodná volba. Kdybych se dokázal uživit svou hudbou, bylo by to fantastické, takže evidentně někde dělám chybu. Ale jestli máš na mysli, že bych za peníze hrál například po barech a podobně, tak to asi ne. Na to bych neměl. Z takových kapel mě vždycky vyhodili, protože jsem odmítal kopírovat kytary přesně podle nahrávek a lídrům se to nelíbilo, protože oni už tenkrát znali kouzelnou větu, že lidé to tak chtějí slyšet…

(Celý rozhovor vyjde v časopisu Crossroads)

Nemůžu popadnout tvůj dech

spaleny_nemuzu-popadnoutDoporučujeme nové album Jana Spáleného a skupiny ASPM Nemůžu popadnout tvůj dech.

Regiony

Regiony

Album roku 2018

zambosi_louvreLouvre skupiny Žamboši albem roku 2018.

Hudební ztráty 2018

fresoPřipomeňte si s námi osobnosti, které zemřely v roce 2018.

Partneři

Časopis Harmonie - klasická hudba, jazz a world music