Michael Cwach: České dudy znám z Klenčí
Čechoameričan Michael Cwach je dudák a muzikant, který pracuje v Národním muzeu hudby Univerzity Jižní Dakoty. Od Fullbrightovy nadace získal stipendium pro studium tradice českého dudáctví. Rozhovor s ním, který jsme nedávno vysílali v pořadu Jak se vám líbí, si můžete poslechnout v našem audioarchivu nebo přečíst v tomto článku.
Rozhovor s americkým odborníkem na české dudy Michaelem Cwachem
Proč jste se začal zajímat právě o české dudy?
Do České republiky jsem poprvé přijel v roce 1998. V té době jsem hrál na skotské dudy a poprvé, když jsem uviděl dudy české – v Klenčí, kousek od Domažlic –, uvědomil jsem si, že my Čechoameričané o tomto nástroji vlastně nic nevíme. Hned jsem se tedy rozhodl, že se na dudy naučím hrát a že bych si měl nástroj také odvézt do Ameriky a ukázat jej Čechoameričanům. Zjistil jsem, jak jsou dudy v české lidové hudbě důležité. A protože především v 60. letech 19. století odcházelo do Ameriky mnoho českých rodin, bylo mi jasné, že v té době se na české dudy muselo hrát i v Americe. A opravdu vypátral, že v 60. a 70. letech 19. století přijížděli do Ameriky čeští dudáci a skutečně i ve Spojených státech na dudy hráli. Ale to není všechno. Našel jsem stopy po českých dudách také na Novém Zélandu. V roce 1863 tam odcestovala skupina německých Čechů a mezi nimi i nějaký Josef Pohl z Popova, vesnice mezi Stříbrem a Stodem, a ten se usadil na Severním ostrově Nového Zélandu. Tradice hry na české dudy tam navíc zřejmě trvala déle než v Americe.
Hrají vůbec dnes ještě čeští krajané v Americe na dudy?
Když jsem se o české dudy začal zajímat, neexistovala mezi krajany už žádná živá dudácká tradice. Několik lidí mělo dudy doma, ale většinou si je pořídili přímo v Československu nebo později v České republice například na nějakém festivalu. Většinou to ale byly nástroje horší kvality. Já jsem začal objíždět různé festivaly a také města, kde Čechoameričané žijí, hrál jsem tam na dudy a snažil jsem se, abych byl hodně vidět. A přicházeli za mnou lidé ve věku 70–80 let a třeba říkali: Můj dědeček na takové taky hrál. Nebo zase: Vzpomínám si, že pan ten a ten hrál na dudy.
Jaká hudební tradice tedy mezi krajany existuje?
Kdybychom chtěli mluvit o typicky české hudbě mezi krajany, byla by to polka nebo to, čemu vy tady říkáte dechovka. Často tuto muziku hrají třeba tria ve složení akordeon, tuba a klávesy, ale bývají to i velké orchestry. Ty byly – co do instrumentace – od 20. asi do 50. nebo 60. let velmi ovlivněny jazzovými bigbandy. A tak do nich vedle baskřídlovek přišly saxofony. Saxofonisté hrají i na klarinety, dále bývají v sestavě obvykle dvě trubky nebo kornety, roli basy plní tuba a samozřejmě jsou tam bubny. Bývá to tedy dohromady sedm nebo osm lidí s tím, že tentýž muzikant hraje na klarinet i saxofon.
Vím, že polka je v USA oblíbený žánr. Dokonce se za ni řadu let udělovala cena Grammy. Čím si tuto popularitu vysloužila?
V kraji, z kterého pochází, je několik etnických skupin. Především jsou to Češi, kteří v tomto případě pocházejí z Čech. (Naopak v Texasu žijí spíše Češi původem z Moravy.) Dále jsou u nás lidé německého původu a také Slovinci. A právě legendární interpret polky Frankie Yankovic měl slovinské kořeny. Zajímavý je takzvaný styl „tex-mex“ v Texasu, který vznikl jako směs hudby německé, české a mexické. V této hudbě najdete všechny středoevropské tradice, stejně jako mexické vlivy.
Vy jezdíte do Česka pravidelně. Pochází odtud sice část vaší rodiny, ale přesto… Čím vás tato země přitahuje?
Život je tady zajímavější. Není jednodušší a nutně lepší, ale zajímavější. A přináší větší výzvy a také odměny. Já mám rád hudbu, je to pro mě ta nejdůležitější věc. A tady v Česku je velmi snadné najít lidi, kteří mají také rádi hudbu a také s vámi rychle spřátelí. Takže tady oceňuji přátelství a dále poslouchání hudby, hraní hudby, tvoření hudby. Česká republika je krásná země, líbí se mi tu například i architektura. Ale obecně bych řekl, že mám rád Českou republiku, protože není tak… jak bych to řekl… striktní. Nefunguje tady to, že byste museli být nějací nebo jiní. A Americe jste pod tlakem, abyste byli úspěšní. A tady to myslím tak není. Nejste povinni mít úspěch.