Lyna Štalytė: Litevské texty posluchače zajímají

Rozhovor se zpěvačkou Linou Štalytė

Proč jste se rozhodla věnovat zpěvu?

Vždy jsem věděla, že jsem nejšťastnější, když stojím na jevišti a zpívám lidem. A pokaždé, když jsem byla jako divák na koncertě a někdo jiný zpíval, cítila jsem uvolnění. Věděla jsem, že nemohu odolat, chci tam být, chci tam stát také. Jako kdybych byla kazatelka a chtěla lidem sdělit, co jsem se naučila, co jsem objevila, sdílet hudbu, sdílet zvuk, vytvořit společný zážitek. Vždy jsem věděla, že hudba je moje. Snažila jsem se tomu odolat, studovala jsem psychologii a různé další věci, ale po letech jsem si uvědomila, že se musím vrátit k hudbě. Že právě hudba je to, čemu se opravdu potřebuji věnovat a že v tom chci být dobrá. Odjela jsem do Francie a studovala sedm let jazz na konzervatoři. Měla jsem tam dobré učitele včetně zahraničních. Po tomto studiu jsem měla pocit, že už jsem v dobré formě na to, abych produkovala vlastní alba, organizovala vlastní turné, koncerty a byla nezávislou umělkyní, která by rozvíjela svou kariéru ve Francii, v Litvě a také v dalších evropských zemích.       

Jak jste hledala cestu k žánru, kterému se věnujete?

Bylo to velké hledání. Věřím, že jako umělec se neustále vyvíjím. Člověk musí stále hledat, objevovat, měnit se. I já jsem se hodně změnila. Začínala jsem u folku, u stylu podobného například tvorbě Tracy Chapman, a pak jsem přešla ke gospelu, pak k funku, jazzu, poté k neo-soulu. A teď, po dvanácti letech života v Paříži, jsem si jako Litevka uvědomila, že mi opravdu chybějí mé kořeny. Chybí mi litevský jazyk. Mluvím s litevskými přáteli, s rodinou, ale v litevštině moc nezpívám. A to mi schází. Proto jsem do programu svých koncertů začala zařazovat čím dál víc tradičních litevských písní z velmi dávných dob. Spolu se svými doprovodnými hudebníky jsem například zaranžovala jednu takovou píseň. Není na albu, ale zpívali jsme ji na koncertě a energie v sále byla neuvěřitelná, protože lidé chtějí slyšet něco jiného. Uvědomila jsem si, že je to obrovská síla, taková, jakou jsem dříve buď vůbec neznala, nebo jsem se ji snažila potlačit nebo skrýt. Myslela jsem si totiž, že to nikoho nezajímá, ale lidi takové věci zajímají. Jen mi trvalo dlouho, než jsem to pochopila.    

V čem je to pro vás jiné, zpívat anglicky a zpívat litevsky?

Když zpívám anglicky, mám pocit, že je to univerzální jazyk a všichni lidé mi rozumějí. Ale teď, když poslouchám jiné lidi zpívat v angličtině a pak je slyším zpívat jejich vlastní jazykem, jsem mnohem více dojatá, když zpívají ve svém jazyce. Znovu si uvědomuji, že zpívat vlastní řečí je něco unikátního. Když zpívám litevsky, můj hlas je měkčí. Nedávám do přednesu takovou sílu. A také mám pocit, že je to více ženské. Nevím proč, prostě to tak cítím, je to takové jemné… prostě můj hlas se trochu mění a cítím se více zranitelná, jako bych se lidem opravdu otevírala.    

Píšete i vlastní litevské texty?

Ano, píšu i vlastní litevské texty, ale zatím jsem je nevydala, protože se ještě trochu stydím. Ale myslím, že to bude další krok, který udělám. Odhalím ještě víc ze svých kořenů a vydám právě tyto písně. Mám je zatím uložené v počítači, ale myslím, že už nazrál čas. Píšu toho hodně, cítím se jako továrna na psaní písní. A nyní se musím rozhodnout, kterým směrem chci jít. Všechny moje písně jsou jako moje děti. Jsou to příběhy, které chci sdílet. Předtím, než z nich sestavím nové album, je hraji na koncertech a sleduji, jak na ně lidé reagují. Tyto reakce si zaznamenávám, abych věděla, která píseň se líbí nejvíc.    

Svá alba si vydáváte sama. V čem je to pro vás výhodné?

Dlouho jsem si neuvědomovala, jaké mám štěstí, protože mohu vydat, co chci a kdy chci, jsem sama zodpovědná za své hudební směřování. Kdybych byla pod nějakým vydavatelstvím, musela bych čekat na smluvené datum, nemohla bych vydat, co chci, možná bych ani nemohla svobodně koncertovat. Být nezávislá znamená, že máte absolutní svobodu svého uměleckého, hudebního směřování a že můžete cestovat, kam chcete. Pokud si chcete dát pauzu, dáte si pauzu. Nikdo nepřijde a nebude vás do čehokoli tlačit. Problém jsou samozřejmě finance. Pokud nemáte bohatou rodinu nebo jiného sponzora, musíte do své kariéry investovat hodně peněz, což je náročné. Všichni víme, kolik dnes existuje umělců. Chcete-li svou hudbu dostat do povědomí, musíte investovat do propagace. A propagace je to nejdražší. Já mám velké štěstí na komunitu, která se kolem mě vytvořila, na všechny mé fanoušky, kteří mi pomohli financovat mé nahrávky. Právě oni mi například pomohli vydat toto album, stejně jako to předchozí z roku 2016. Bez svých fanoušků bych nemohla vydat nic. Tato komunita mi pomohla jít vpřed, mí fanoušci jsou mými sponzory.