Larry Goldings: Vsázíme na vzájemnou spolupráci

Rozhovor s americkým jazzovým varhaníkem Larrym Goldingsem

Měl jste a stále máte řadu různých projektů. Vystupujete sólově, spolupracoval jste s jazzovými hvězdami i s popovými hudebníky. Čím je pro vás osobně výjimečné trio s kytaristou Peterem Bernsteinem a s bubeníkem Billem Stewartem?

Pro mne osobně? Já myslím nejsem ta správná osoba, které byste se na to měl ptát. Spíš byste se měl obrátit na lidi, kteří si nás přicházejí poslechnout. Ale pokud bych měl říct, co je na tomto projektu jedinečné, pak jsou to určitě konkrétní osobnosti. Bill Stewart je jedinečný bubeník s osobitým stylem. Peter Bernstein je jedinečný kytarista, melodický a hloubavý. Co je jedinečného na mě, bohužel říct nedokážu, to se opravdu musíte zeptat někoho jiného. Jako celek zřejmě nespadáme do škatulky běžného varhanního tria, které vychází z blues. Ne že bychom blues vůbec nehráli, máme v repertoáru bluesové skladby, ale rádi se vydáváme i po cestách, které by posluchači od jazzového varhanního tria nečekali. To je možná jedinečné, ale jinak opravdu nevím…

Pro mne je zajímavé i to, že vaše kapela nemá jasného lídra. Někdy jsou v popředí varhany, v jiných skladbách na sebe strhává pozornost Bernsteinova kytara. Jak s rolí lídra v kapele pracujete?

Mám rád, když si po koncertě všimnete, jak jsou naše role vyrovnané. Během vystoupení mohu mít u sebe mikrofon a hrát de facto roli lídra, ale po hudební stránce vsázíme na vzájemnou spolupráci. Můžeme vystupovat jako trio Petera Bernsteina, stejně dobře bychom mohli být triem Billa Stewarta, ale způsob, jakým společně hrajeme a jak komunikujeme, je vždy velmi demokratický. Snažíme se opravdu o kompaktní zvuk.

Funguje tato demokracie v kapele i během aranžování a nacvičování nových skladeb?

Ano. Někdy aranže jen hrubě nahodíme při jedné zkoušce, a pak je dolaďujeme během živého hraní. Někdy aranže rozepíše jeden z nás. Pracujeme tedy všemi možnými metodami. Mohu mít například nějaký nápad, ale Peter přijde s něčím ještě lepším. Aranžujeme tedy kolektivně a využíváme přitom ducha improvizace. Díky tomu, že se v kapele sešly silné osobnosti, se můj prvotní nápad může změnit v něco, co jsem si původně vůbec nedokázal představit. A právě to se mi líbí na hraní této hudby a především na spolupráci s takovými špičkovými muzikanty, jako jsou Peter a Bill.

Tento rozhovor vedeme den před oficiálním vydáním alba. Co o něm tedy můžete ještě prozradit?

Je to první album, které jsme jako trio vydali u německého vydavatelství Pirouet. Natočili jsme je na konci našeho minulého evropského turné. A je to také první deska, kterou jsme v této sestavě nahráli po více než deseti letech. Jak už jsem řekl, všichni jsme přinesli nový materiál a nápady. Pokud jde o standardy, najdete na albu Peace od Horace Silvera. Dále je tam skladba Sweet And Lovely, kterou hrajeme už mnoho let, ale nikdy předtím jsme ji nenatočili. Všechno ostatní už jsou myslím naše vlastní kompozice. Bylo pro nás zajímavé nahrávat desku v Evropě, což jsme nikdy předtím nedělali. Nemyslím, že by to nějak přímo ovlivnilo hudbu samotnou, ale bylo velmi osvěžující tvořit v novém prostředí. Lidi, kteří znají náš repertoár, album asi nepřekvapí, ale i pro ně bude nové, protože obsahuje nové skladby. Nemohu moc mluvit o své vlastní hudbě, nechci ji hodnotit. Ale doufám, že lidem se bude naše nová deska líbit.

Zmínil jste německý label Pirouet. V Německu vůbec fungují silná jazzová vydavatelství, ať už je to ACT, který se specializuje na evropskou scénu, nebo ECM s celosvětovým dosahem. Čím to podle vás je, že právě v Německu vznikly tak významné vydavatelské firmy?

To netuším. Ale je pravda, že za celou svou kariéru jsem v Německu pravděpodobně odehrál více koncertů než v kterékoli jiné evropské zemi. V Německu bylo vždy hodně jazzových fanoušků, což se týká jak jazzu současného, tak tradičního. A právě oni, spolu s lidmi z dalších evropských zemí, tuto hudbu udržují při životě. Mám totiž pocit, že právě v Evropě je dnes o naši americkou hudbu největší zájem. Jezdíme sem a daří se nám tu lépe než ve Státech, což vnímám trochu jako ironii. Ale zároveň je to skvělé, protože máme kde hrát. Ale netuším, proč právě v Německu vznikají jazzové labely.

(Celý rozhovor vyjde v červnu 2014 časopisu Harmonie)