Kurt Elling: Improvizovaný zpěv je výzva

Rozhovor s Kurtem Ellingem

Vaše nejnovější album 1619 Broadway – The Brill Building Project je poctou několika generacím autorů písní, kteří měli oficiální sídlo na Broadwayi v legendární budově Brill Building. Taková instituce s dlouholetou tradicí měla určitě přímý vliv na formu a obsah populárních písní…

Pochopitelně. Ti autoři znali tvorbu svých kolegů, poslouchali se navzájem a samozřejmě že se vzájemně také ovlivňovali. A také spolu soutěžili, protože každý z nich se snažil dostat své nahrávky na přední příčky hitparád. Nejúspěšnější z nich jsou autory písní, které dnes znají lidé na celém světě.

Vy vystupujete většinou s vlastní kapelou, ale často účinkujete také jako host orchestrů po celém světě (což je i příklad brněnských koncertů s B-Side Bandem). Představuji si, že velká část komunikace s orchestrem, který vás osloví, probíhá na dálku písemnou formou. Jak se domlouváte na společném repertoáru?

V případě B-Side Bandu jsem se například nejprve informoval, jaký repertoár budou hrát. A na základě toho jsem jim poslal v pdf souborech partitury skladeb, které jsem chtěl zpívat.

Jedenáctkrát jste byl nominován na cenu Grammy, ale získal jste ji zatím pouze jednou – v roce 2010 za album Dedicated to You: Kurt Elling Sings the Music of Coltrane and Hartman. Jak jste to tehdy po osmi neproměněných nominacích vnímal? Jako satisfakci?

Byla to krásná zkušenost. Byl jsem rád, že se na mne konečně usmálo štěstí. Grammy, to je taková pěkná lesklá věc. A vyhrát Grammy je rozhodně lepší než nevyhrát. (smích)

Jednou z vašich specialit je zpěv improvizovaného textu. Jak tato disciplína funguje? A podle čeho si určujete, o čem budete zpívat?

To je zajímavá otázka. Improvizovaný zpěv je především neustálá výzva – musíte vnímat hudbu, okolí, musíte uvažovat jako skladatel. Ale komponujete přímo před publikem, v reálném čase, a ještě musíte sledovat reakce kapely a komunikovat s ní.

Už dvacet let jste na turné a přitom jste původně zpěvákem vůbec neměl být. Studoval jste historii, teologii a filosofii a prý jste se humanitním vědám chtěl věnovat profesionálně. Kdy nastal ve vašem životě onen zlomový bod, ve kterém jste se rozhodl pro hudbu?

To už je hodně dávno. A ani si nemyslím, že bych se vědomě rozhodl já sám. Spíše to rozhodnutí vyšlo z mého okolí. Já jsem si začal uvědomovat, že do vědeckého prostředí nezapadám. V téže době jsem se už cítil velmi dobře mezi hudebníky na chicagské scéně, měl jsem dojem, že patřím mezi ně. A jsem jim dodnes vděčný za to, že mě přijali mezi sebe a nasměrovali mě.

(Celý rozhovor vyšel v časopisu Harmonie)