Jazz v Belgii I.

„Natočíte nové CD s nepatrnou finanční pomocí státu. Hrajete na pěti festivalech a v pěti jazzových klubech, a tak objedete celou Belgii! Všichni, kdo se u nás zajímají o jazz, vás slyšeli, a čekají na vaše nové album. Jenže po finanční stránce je naprosto nemožné žit a nahrávat cédéčka a přitom odehrát jen deset vystoupení!“ Takto popisuje specifika belgické jazzové scény Fabien Degryse, 48letý kytarista, který se svými projekty vystupoval po celé Evropě, v Alžírsku, Spojených arabských emirátech nebo na Tchaj-wanu.

Malé Belgické království (s rozlohou jako trojnásobek Jihočeského kraje a s počtem obyvatel téměř totožným s naší republikou) je pro jazzového fanouška až překvapivě zajímavé. Zdejší scéna se může odvolávat na zakladatelskou postavu evropského jazzu Djanga Reinhardta, po kterém se dodnes jmenuje prestižní belgické ocenění, avšak mnohem zajímavější je živá jazzová komunita. Internetový server Jazzinbelgium.com uvádí 13 rozhlasových stanic s jazzovými pořady, čtyřikrát ročně vychází holandsky (vlámsky) psaný časopis Jazzmozaïek, frankofonní hudebníci publikují magazín Jazz in Belgium (Le journal des Lundis d’Hortense), scéně v zemích Beneluxu se navíc pravidelně věnuje francouzský magazín Hot Jazz a některá další periodika.

Belgická scéna je bohatá, najdeme na ní mistry hry na všechny důležité nástroje i zpěváky všech věkových kategorií. Přesto belgický jazz leží ve stínu hudby francouzské, respektive anglické a obě sousední hudební velmoci mají na valonskou i vlámskou scénu velký vliv. „Je nezbytné vycestovat z Belgie,“ zdůrazňuje už zmíněný Degryse a dodává: „Navíc pomoc ze strany belgického státu má v poslední době klesající tendenci a je čím dál obtížnější na ni dosáhnout.“ Další kytarista, 47letý Dominique Pierard, pracoval v 80. letech ve Francii a od roku 1997 v Londýně. Přednost dnes dává Británii, mimo jiné kvůli příjemněji nastaveným daňovým odvodům. Mimochodem domněnka, že ve Francii mají belgičtí muzikanti dveře otevřené díky společnému jazyku (francouzština je rodným jazykem více než třetiny Belgičanů), je mylná. Jazzu vládne angličtina po celé světě a často se vám stane, že oslovíte frankofonního hudebníka jeho rodným jazykem a on vám spontánně odpoví anglicky.

Zeptáte-li se Pierarda, kteří belgičtí hudebníci jej nejvíc ovlivnili, případně koho považuje za největší osobnosti belgického jazzu, zmíní samozřejmě Djanga Reinhardta, avšak jedním dechem přidá jméno, na kterém se shodne s většinou svých kolegů: Jean „Toots“ Thielemans, bruselský rodák (* 1922), hráč na foukací harmoniku a kytaru, se k poslechu jazzu dostal za německé okupace. Po osvobození se stal jednou z hlavních nadějí bruselské scény a už v roce 1950 doprovázel na evropském turné Bennyho Goodmana. O dva roky později se přestěhoval do Spojených států, aby byl blíže svým idolům. Působil mimo jiné v Charlie Parker’s All-Stars ve Philadelphii, nahrával s Ellou Fitzgerald, Billem Evansem, Jakem Pastoriem a mimo jazzovou scénu například s Paulem Simonem či Billym Joelem. K Thielemansovi dodnes vzhlížejí hudebníci několika generací: Například 30letý vibrafonista Pascal Schumacher o něm hovoří jako o „živé legendě, kmotrovi belgického jazzu, gentlemanovi, kterého všichni respektují“.

Snad jen jediný hudebník belgického původu má u svých kolegů srovnatelný (ne-li o něco větší) respekt. Je jím kytarista a skladatel, rodilý Londýňan, syn anglické matky a belgického otce, Philip Catherine (* 1942). Hudební nadání zdědil po dědečkovi, prvním houslistovi Londýnského symfonického orchestru, avšak i on se – díky nahrávkám Djanga Reinhardta – na první poslech zamiloval do jazzu. V 18 letech objel Evropu s triem Lou Bennetta, po vojně nastupuje do kvintetu Jeana-Luca Pontyho a v roce 1971 nahrává své první autorské album. Jazzoví fanoušci na celém světě si jej oblíbili nejen pro virtuózní hru na kytaru (Pascal Schumacher oceňuje jeho „superlyrickou, i když technicky ne zrovna dokonalou“ hru), ale především pro kvalitní vlastní tvorbu. I Catherinovi se daří obstát po boku světových es typu Charlieho Minguse, Cheta Bakera nebo Francouze Stéphana Grappelliho a koncem 70. let tento belgický kytarista sbírá ve Spojených státech, ve Francii i v Belgii jedno významné ocenění za druhým. V posledních letech se vyžívá v hraní s většími soubory, ať už jde o komorní orchestry, nebo o bigbandy. Jedním z hmatatelných důkazů životaschopnosti jeho skladeb v mohutnějších aranžích je album Meeting Colours (2005), nahrané s bigbandem Brussels Jazz Orchestra. Mladý kytarista Hagen Williquet (* 1984) Catherina charakterizuje jako „velmi lidského“ hudebníka: „Když hraje, sálá z něj vřelost.“

(Celý článek najdete v časopisu Harmonie z července 2009)