Jakub Noha: Děj neptřebuju, stačí mi metafora

Rozhovor s písničkářem Jakubem Nohou

Jakube, minulé album Ryba nebo pták (nebo jiné zvíře) jste s Nohabandem z velké části natáčeli v Brně ve Staré Pekárně. Jak a kde vznikala novinka?

Nejdřív jsme to nahráli všichni dohromady ve stodole Hudební chalupy Vládi Mikulce v Podkrkonoší, kde jsme strávili skoro týden. A potom jsme většinu partů nahráli znovu v klidu domova. U některých písniček v podstatě nezůstal kámen na kameni. U písně To nevadí! jsem si například doma nahrál sám všechny nástroje s automatickým bubeníkem a kluci pak postupně nahráli své party. Myslím, že v tomto případě to docela zafungovalo, ale jinak to určitě není metoda, kterou bych mohl obecně doporučit.

Tvé texty na mě vždycky působily jako příběhy plné surrealistických, až snových obrazů. Je pro tebe důležité, aby píseň měla nějaký děj, i když třeba nerealistický?

Když se podaří, aby text měl děj, je to myslím pro posluchače přístupnější, a tedy asi i lepší. Já tam děj nepotřebuju mít, mně stačí metafora, ale podaří-li se něco dějového, mám z toho obvykle radost. Nejlepší je asi „dějová metafora“. Pro mě jsou teď písničky ze všeho nejvíc taková kukátka do krajiny duše nebo srdce. Jak kdo chce.

Na nové album jsi zařadil Valčík s Matildou, píseň, kterou hráváš hodně dlouho, ale teprve teď jsi ji oficiálně vydal. Je to australský tradicionál, známý ovšem v podání Toma Waitse nebo u nás Karla Hály (Hádej, Matyldo). Jak vznikal tvůj text?

Nebudu zapírat určitý Waitsův vliv a taky přiznám, že verze, kterou zpíval Karel Hála, mě kdysi dávno také oslovila. Mělo to takový nic neříkající, rádoby tulácký, ale přitom jásavý text. Matilda v australské písničce je jakýsi tlumok, ve kterém tuláci nosili svůj majeteček. Vzít ho jako symbol lidského údělu, který člověk s sebou neodbytně vláčí, to břemeno, se kterým jsi svázaný, které znamená v podstatě i tvůj konec, to mi rezonuje se vším, co jsem zatím napsal a co možná i prožívám.

A jak vznikl nápad upravit si po svém Včera jsem byl u muziky? To je původně taky valčík, i když úplně jiného typu… 

Ta původní písnička se zpívá jako taková lascivní odrhovačka. Mezi „sprostonárodními“ písněmi je to vlastně velmi slabý kalibr. Zdálo se mi ale, že je v ní ještě takový vážnější podtón a že je to vlastně bluesový text. Když to obrátíme a zdůrazníme její vážnější stránku, dělá z ní přítomnost něčeho pouťového, lascivního právě blues, které je o životním trápení, ale vždy s trochou nadsázky a nadhledu a které trochu shazuje samo sebe.

Když jsi slavil šedesátku, řekl jsi mi: „Necítím se být stařečkem. Ale je pravda, že v lidských myslích ta šedesátka představuje určitou hranici. Uvidíme tedy, ale zatím to nijak neprožívám.“ Jak se tedy cítíš o dva roky později? A připravuješ se na okamžik, kdy ti bude beatlesovských 64?

Děkuju za optání, cítím se obstojně. Ta beatlovská písnička popisuje rodinou idylku, vrtání se v zahrádce, houpání vnoučat na klíně, posílání si valentýnek… Život se motá a šmodrchá, taková idylka to asi nebude, ale kdož ví?