Cena Za krásu slova: přehled držitelů 2003–2010
Od roku 2003 uděluje Radio Proglas na festivalu Mohelnický dostavník cenu Za krásu slova. Nabízíme vám přehled všech dosavadních laureátů. Pořad s jejich písněmi najdete v našem audioarchivu v sekci Slyšte, lidé!
2003: Jiří moravský Brabec
Prvním držitelem ceny Proglasu Za krásu slova se stal Jiří moravský Brabec, který jako textař spolupracuje nejintenzivněji se skupinou Bokomara, dále jeho texty mají v repertoáru například Hradišťan, Mošny, sourozenci Ulrychovi, Žalman nebo Slávek Janoušek. V loňském rozhovoru pro Katolický týdeník vzpomínal na své první kontakty s folkem takto: „V 60. letech jsem zaregistroval Kryla, ještě než ho umlčeli, a zhruba v té době jsem si všiml i Palečka s Janíkem. Ale to byly kontakty z hlediska posluchače-diváka. Za peníze, které jsem si vydělal po maturitě, jsem si koupil prvních pár desek. A když jsem v roce 1974 přišel na výšku, začal jsem pochopitelně navštěvovat pořady v brněnských klubech. V té době už jsem měl ale popsaných několik sešitků texty, které jsem si opisoval z nahrávek Karla Kryla a dalších muzikantů, kteří tuto muziku dělali.“
2004: Miroslav Vepřek
Miroslav Vepřek ze skupiny Alibaba získal cenu především za poetickou píseň Unavení koně. Příběh o člověku, který se vrátil ke své víře, protkaný trefnou starozákonní symbolikou Babylóna, zaujme na první poslech. Ovšem za pozornost stojí i další Mirkovy texty, a to jak ty s křesťanskou nebo obecně duchovní tematikou, tak povedené bluesové písně novějším albu Mačkalov.
2005: Petr Pololáník
Petr Pololáník byl od konce 80. do poloviny 90. let kapelníkem křesťansky zaměřených folkových skupin Exodus a Cedr. S Cedrem výrazně zabodoval v roce 1994 na Mohelnickém dostavníku, avšak o rok později se skupina rozpadla a Petr začal vystupovat jako sólový písničkář. V té době natočil také své první nahrávky pro naše rádio. V roce 2001 mu křesťanské vydavatelství Rosa vydalo první CD Předjaří, které bohužel zůstalo jeho albem jediným. Na sklonku krátkého života Petr hrál se svou kapelou Poloband, se kterou později opět zvítězil na Mohelnickém dostavníku. Kromě toho je držitelem Autorské Porty za píseň Sandály a laureátem Ceny Radia Proglas Za krásu slova z roku 2005. Jeho texty nebo celé písně mají v repertoáru Jan Vančura ze skupiny Rangers, Bokomara nebo bluegrassová skupina Drive. Na Proglasu Petr krátce působil jako externí moderátor, několik let spolupracoval s hudební redakcí – uváděl pořady Jak se vám líbí. Psal také články pro časopis Folk & country. Krátce před svou tragickou smrtí v listopadu 2006 ohlásil rozpad Polobandu a svým fanouškům sliboval, že brzy začne koncertovat s novou kapelou.
2006: Jan Žamboch
Jedna z možných definic folku zní, že jde o důvěryhodné autorské výpovědi v písňové formě. Texty Honzy Žambocha tuto definici vrchovatě naplňují a není tedy divu, že skupina získala už dvakrát žánrovou cenu Anděl. Jan Žamboch totiž vedle hraní se slovy dokáže překvapit a zaujmout i vážný a přitom originálně zpracovaným textem. Několik takových najdete na druhém albu Přituhuje – včetně tematiky potratů, rasismu nebo toho, jak si neumíme vážit svobody –, avšak vážné texty se objevily už i na první desce To se to hraje…!
2007: Karolina Kamberská
Zatím jedinou ženou, která od nás získala cenu Za krásu slova, je Karolina Kamberská, donedávna polovina dua Sestry Steinovy. Na otázku, jaká je role písničkáře 20 let po revoluci, Kamberská odpovídá: „Takhle nedokážu přemýšlet, začíná se mi vařit mozek… To je jako debatovat o roli umění celkově. Určitě na to existují správné definice, ale já je ani nechci znát. Pro mě je hlavní, že to funguje – báseň, obraz, kniha, písnička… A je moc fajn, že dneska můžeme zpívat to, co prožíváme, nikdo nám nezakazuje činnost a my nemusíme svoje koncerty ničit politikou, pokud nechceme. Současná situace je normální, kéž by to tak bylo vždycky.“
2008: Petr Linhart
V roce 2007 obdržel cenu Proglasu Za krásu slova Petr Linhart, rodák z Kladna, který si za krajinu svého srdce zvolil Sudety. Neprobádaná a opuštěná místa naší republiky představuje už mnoho let v textech své skupiny Majerovky brzdové tabulky a konkrétně na Sudety se zaměřil na sólových deskách Sudéta a Autobus do Podbořan. Říká: „Sudety jsou zemí křížů, a to v přeneseném významu i doslova. Jakmile se člověk začne tím tématem zabývat hlouběji, nemůže se nepotkat s křesťanstvím. Příběh Sudet je příběhem křesťanské doby. A je taky příběhem ztracené nebo zapomenuté víry. Člověk má dojem, že sem vtrhli nějací dávní barbaři. Ovšem není to tak dávno a my jsme do jisté míry jejich potomci.“
2009: Jan Zubryckyj
V roce 2009 jsme na Mohelnickém dostavníku cenu Za krásu slova nepředali, protože předpokládaný laureát na festival kvůli zranění nepřijel. Přesto jeho jméno bylo vyhlášeno a do tohoto pořadu tedy patří. Jan Zubryckyj má na svém kontě zatím tři alba – Když andělé neberou, Tichý telegraf a Podobojí. Narodil se v roce 1954 v Rychnově nad Kněžnou a dětství trávil v nedaleké Solnici. Jedním z blízkých lidí, kteří jej tam obklopovali, byl nevlastní dědeček Ivan, původem Ukrajinec. A i když Zubryckyj sám nemá ukrajinské geny, přiznává, že jej děda v mnohém ovlivnil: „Přinášel s sebou lehce dráždivou exotiku z neznámé země kdesi na východě. Vzpomínám, že měl nad postelí mapu Evropy s velikým perleťovým špendlíkem zabodnutým ve městě jménem Mukačevo. Byl jsem jeho jediný vyženěný vnuk, tak se mi věnoval, kdykoliv jsem za ním přišel do chalupy Podskalská 11 v Solnici, kterou mu přidělila Pardubická státní správa Masarykovy první Československé republiky podle repatriačního výměru a oddacího listu s babičkou Emilií. Vyprávěl mi především o Ukrajině, o Mukačevu, které bylo jeho okresním městem, protože se narodil asi 7 km od něj ve vesnici Lalovo.“ S Ukrajinou písničkáře Zubryckého nepojí pouze osoba dědečka. Vzal si za ženu Ukrajinku, s kterou se seznámil v Praze na Silvestra 2004. „Doma v Česku spolu komunikujeme česky a na Ukrajině s její rodinou taky. Jen když mi nerozumí, pokouším se o ruštinu, ale není to žádná sláva,“ říká Jan a pokračuje: „V základní verbální komunikaci asi není mezi oběma jazyky problém. Ten začíná, když chcete říct něco nonverbálního.“
2010: Jakub Horák
Zatím posledním, osmým oceněným, je Kuba Horák ze severočeské folkové skupiny Zhasni. Kuba, aktivní člen textové dílny Slávka Janouška, nepíše jen pro svou domovskou kapelu, ale třeba také pro Žambochy nebo Lucii Redlovou. Z alba Je to tak nutný… skupiny Zhasni upozorňujeme především na písně Kastelán a Parcely na Měsíci. První z nich je silná nejen formální výstavbou, ale především tématem: porovnání trvalých hodnot, jako je rodina nebo pevný hrad, s hodnotami pomíjivými, které zde symbolizují herny a bary. I v druhém textu autor varuje před opouštěním tradičních hodnot, aby vzápětí vykreslil krásné a především originální symboly něčeho stálého, tedy opravdových jistot: „Tak jako slunce z louky nad Čingovem / jak maják v Nidě / Světla co dávno ví že všechno nové / Jak rychle vyjde / i zachází.“