Bílý slon Jaroslava Hutky

Když Jaroslav Hutka vydal v roce 2007 desku svých hravých písní Zvířátka, zdaleka netušil, že během šesti let se mu v repertoáru poskládají další dvě desítky nových zvířecích písní. Hudbu k nim složil osvědčený Vladimír Veit. V bookletu nového alba autor vzpomíná na idylické dětství na statku v Bodalově, malé vesničce ztracené v kopcích a lesích severní Moravy, a pečlivě vyjmenovává: „Ke statku patřili koně, krávy, ovečky a kozy, husy, kačeny, slepice, hudrující krocan, útočný kohout a perličky, kočky, myši, vlaštovky a samozřejmě pejsek na dvoře a zabíjačka v zimě. V lese za statkem běhaly srny, zajíci, ježci, jezevec, liška, veverky, létaly vrány, holubi, káňata, plazili se hadi a bzučelo nekonečně hmyzu. Motýli svými klikyháky kličkovali po krajině. Když se setmělo, objevili se netopýři, můry a sovy. Na dvoře hnojiště a mouchy. To bylo velké bohatství, které mi dětství poskytlo. Když jsem žil v emigraci, byl jsem v Holandsku z krajiny zoufalý. Žádná tam není, zdálo se mi. Vyjížděl jsem tedy každé léto hledat krajinu po Evropě a v roce 1985 jsem ji našel. Drsná oblast pod náhorní rovinou Larzac na jižním konci Francouzského středohoří. Údolí s říčkou La Sorgue a v kamenných kopcích statek se všemi zvířaty a hlavně ovcemi, který patří majiteli části toho údolí. Později mi došlo, že jsem tam našel svůj Bohdalov. Od té doby tam jezdím a všechna zvířátka na této desce, kromě dvou, jsem během posledních pěti let napsal právě tam.“

V 18 písních na desce Bílý slon tak nejen děti najdou titulního bílého slona, mývala, slepice, klokana i hovnivála, sumce, orla, opičáka a velbloudy. Na mnohá zvířata se samozřejmě nedostalo, ale i na ty autor myslí v závěru bookletu a omlouvá se „všem zvířátkům, na která zapomněl a kterým bylo lidským přirovnáním ublíženo – krkavcům, vlkům, hyenám, žralokům, pijavkám, klíšťatům, šakalům, krysám, potkanům, křečkům, zmijím, hovadům, hrabošům, mezkům, paroháčům i bezpáteřníkům, tlustokožcům, můrám, gorilám – prostě všem. Zvláštní omluva však patří blbounu nejapnému. Omlouvám se mu za celé lidstvo, neboť poslední blboun nejapný byl roku 1662 vybit na ostrově Mauricius právě lidmi. Čest jeho památce!“.

(Zdroj: Tisková zpráva nakladatelství Galén)