Koncerty k 70. výročí konce války

Za příklad definitivního překonání stínu minulosti považujeme samotný zahajovací koncert – interpretace erbovního díla festivalu, Smetanovy Mé vlasti, byla symbolicky svěřena Severoněmeckému rozhlasovému orchestru Hamburg za řízení Thomase Hengelbrocka. V historii to bude teprve popáté, kdy Smetanův cyklus symfonických básní zazní v podání zahraničního orchestru, v podání německého orchestru se tak stane vůbec poprvé.

Světově proslulý Heiner Goebbels se s neobvyklou　lehkostí pohybuje na hranici mezi hudbou a divadlem. Ačkoliv jeho díla uvádějí ty nejvýznamnější světové orchestry, on sám se brání označení skladatel. Považuje se především za režiséra a divadelníka, je ale také autorem specializovaných rozhlasových útvarů, býval aktivním hudebníkem. Pražské jaro je nesmírně potěšeno, že Heiner Goebbels do Prahy přijede osobně, aby inscenoval své dílo Songs of Wars I Have Seen (Písně o prožitých válkách). K němu jej inspirovala kniha “válečných memoárů” spisovatelky Gertrudy Steinové. Česká premiéra tohoto scénického koncertu se uskuteční sedmdesát let od konce druhé světové války. Stane se tak pod taktovkou Petera Vrábela v provedení orchestru BERG.

Také tvorba Ericha Wolfganga Korngolda byla významně ovlivněna událostmi druhé světové války. Tento rakouský skladatel, rodák z Brna, jako zázračné dítě svými skladbami udivoval velké postavy tehdejšího hudebního světa – skladatelé Gustav Mahler, Richard Strauss či Jean Sibelius mu prorokovali zářnou budoucnost. A skutečně, Korngold dosáhl ještě za života většiny toho, co bývá v kompoziční profesi považováno za atribut úspěchu. Přesto se všechny jeho splněné sny zdají špatně načasované a v úhrnu nedělají jednoznačný dojem naplněného tvůrčího záměru. Na přelomu desátých a dvacátých let 20. století o jeho operní tvorbě mluví celý hudební svět. Vždyť o to, aby mohly v premiéře uvést jeho Mrtvé město, usilovaly hned dva německé operní domy – v Kolíně nad Rýnem a Hamburku. “Souboj” nakonec končí remízou a premiéra této jeho opery zazní v obou divadlech ve stejný večer (!). Avšak v závěru 30. let musí Korngold odejít do Spojených států, aby se ubránil antisemitské perzekuci, a svou tvůrčí pozornost soustřeďuje na hudbu filmovou. Korngold v mnoha rozhovorech uváděl, že filmová hudba, konkrétně partitura k Dobrodružstvím Robina Hooda (kterou uslyšíme 26. května v provedení Pražských symfoniků FOK na programu koncertu věnovaného filmové hudbě), mu zachránila život, neboť mu poskytla příležitost k útěku před nacistickým režimem. Tvorbu pro film označoval za “operu bez zpěvu” a jeho dílo dodnes patří k tomu nejlepšímu, co v žánru bylo napsáno. Kromě suity z filmové hudby dramaturgie festivalu nabízí také Korngoldův slavný a na světových pódiích často uváděný Houslový koncert op. 35 z roku 1945. Dílo je symbolicky věnováno Almě Mahlerové, vdově po Gustavu Mahlerovi, jehož uznání stálo na počátku Korngoldova úspěchu. Koncert zazní v provedení dvou severských interpretů – dirigenta finské původu Jukky-Pekky Sarasteho, který bude řídit Českou filharmonii, a mladičké norské houslistky Vilde Frang (ta studovala u stejné pedagožky jako Julia Fischer, vynikající Any Čumačenko).

Rovněž hudba a život Antona Weberna zapadají do dramaturgického konceptu, kterým chce Pražské jaro připomenout výročí konce druhé světové války. Webernova hudba totiž byla nacisty označována za “degenerativní umění” a po anšlusu v roce 1938 byla zcela vytlačena z koncertních programů. Jeho raná Passacaglia pro orchestr op. 1, kterou zakončil svá studia u Arnolda Schönberga (1908), je zařazena na program koncertu před Korngoldův Houslový koncert. Tato kombinace se tak stává jakousi vzpomínkou na nesmírně bohatý a kultivovaný hudební život v středoevropském regionu, jehož kontinuita byla nemilosrdně přerušena dvěma světovými válkami.

Pakliže festival poprvé v historii otevírá německý orchestr, závěr festivalu je svěřen orchestru anglickému, konkrétně Royal Liverpool Philharmonic v čele s jeho šéfdirigentem Vasilijem Petrenkem, který je publiku Pražského jara dobře známý ze zahajovacího koncertu v roce 2012, kdy dirigoval Českou filharmonii. Pokud bychom chtěli být v uplatňování výše načrtnuté dramaturgické linky důslední, zahajovací a závěrečný koncert byl svěřen historickým reprezentantům obou stran válečného konfliktu – zástupcům mocností poražených i vítězných. Poslední večer jubilejního ročníku zazní Brahmsův Klavírní koncert č. 1 d moll op. 15 v podání Paula Lewise a festival uzavře Dvořákova Symfonie č. 7 d moll op. 70.