Iberoamerické hudební poklady

Petr Vít: Každý talent je jako hrubý drahokam, který čeká na své vybroušení

“V naší rodině byl vztah ke kumštu přirozenou součástí života. Dědeček Bohumil Pištělák byl za první republiky majitelem nakladatelství Globus a mecenášem brněnských malířů, tatínek hrál celý život v orchestru, teta zpívala v opeře a mně zase učarovala kytara,” vzpomíná na své hudební začátky kytarista Petr Vít. Po studiích v　Rakousku a úspěších v　oblasti klasické kytary ho okouzlilo flamenco, za kterým se vydal do　Andalusie. Jako pedagog působil v　Kolumbii a ve španělské Granadě. Vedle koncertování sám skládá komorní a scénickou hudbu. Působí rovněž jako dramaturg Festivalu španělské kultury IBÉRICA.

Na to neumím odpovědět. Vzpomínám si na nesmírně silný zážitek, když jsem poprvé v deseti letech uslyšel flamencovou kytaru Manitase de Platy. Stejně tak i mé první setkání s hudbou Paca de Lucíi připomínalo oslepující blesk z　čistého nebe, okamžik, který ovlivnil celý můj život. Asi také nebude náhoda, že jsem se v emigraci ve Vídni naučil lehce a rychle španělsky, jedním z mých domovů je Granada a ženu jsem si našel v Jižní Americe.

Moje láska k　flamencu začala mnohem dřív, než jsem se dostal do Andalusie, ale teprve tam jsem flamenco pochopil v　celé jeho hloubce a v　širších souvislostech. Andalusie byla od nepaměti kulturní křižovatkou a současně i mostem mezi Evropou, Afrikou i Latinskou Amerikou. Je tedy přirozené, že hudba, která se zde zrodila, obsahuje kulturní dědictví těchto kontinentů. Žil jsem v　Granadě, ve městě, které je dokladem několikasetletého soužití křesťanů, židů a muslimů a všechny tyto historické stopy v　sobě autentické flamenco obsahuje. Věřím, že právě díky tomu je flamenco tak přitažlivé a schopné oslovit publikum na celém světě.

Kdybych měl definovat Andalusii, tak pro mne to je především prostor a jiné, mnohem intenzivnější, světlo i stín. Barvy olivovníků, vůně levandule a tymiánu a samozřejmě flamenco v celé svojí původní kráse. Iberský poloostrov je nesmírně rozmanitý - naprosto odlišnými světy jsou keltský sever a africký jih. Já jsem ve Španělsku spíš jižanem, užívajícím si hlavně středomořskou kuchyni. Jedno z nejhezčích období svého života jsem prožil v zapomenuté španělské vesnici Alfornón na jižním úpatí Sierry Nevady zvané La Contraviesa. Nedaleko odtud existují nejvyšší vinice v celém Španělsku a jedny z nejvyšších v Evropě – legendární Barranco Oscuro (1368 m. n. m.). Tehdy pro mě bylo opravdovým překvapením najít v nejjižnější části Andalusie nádherná bílá vína, navíc z odrůd Albariňo, Vigiriega či Viognier, tak neobvyklých pro tuto oblast. Pod dohledem Manuela Valenzuely, vizionáře a umělce v pravém slova smyslu zde dozrávají unikátní vinné klenoty v　prostředí, kde je samozřejmostí maximální sepětí s přírodou a její naprosté respektování - překrásné horské vinice na strmých svazích v nesmírně chudé půdě s výhledem přes Středozemní moře až do severní Afriky.

Učil jsem v Kolumbii několik let na konzervatoři v jednom z nejkrásnějších jihoamerických měst, v Cartageně de Indias. Tam to bylo také hodně o moři – z potápění jsem chodil přímo do vyučování... Kolumbie je nádherná země, velice rád tam jezdím hrát. Kolumbijci jsou nejen skvělí lidé, ale i nesmírně receptivní publikum. Kolumbii jsem procestoval nejen s　kytarou na koncertních štacích, ale také s　batohem na zádech na pětitisícových sopkách, v　mlžných pralesích i v　džungli a všude jsem potkal lidi, od nichž bychom se mohli mnohému přiučit i my, věčně nespokojení Středoevropané. Kolumbie není žádná učesaná zahrádka, život zde dokáže být krutý a nespravedlivý, ale i tak se stále setkáváte s　milými a otevřenými lidmi, kterým nečiní potíže přijmout vás do rodiny. Navíc, při každé cestě objevuji novou a fascinující muziku. V Kolumbii se totiž prolíná indiánská a africká hudební tradice a to je nádhera! Nemluvě o fantastické kolumbijské kávě - také díky ní jsem se setkal se skvělými lidmi, kteří pěstování té nejlepší kávy zasvětili celý svůj život. Káva s　pravdivým příběhem chutná jinak než anonymní balíček ze supermarketu. Sám si ji vozím a pražím.

Spíš bych řekl, že si pořadatelé vybírají z　mých projektů ty, které vyhovují jejich dramaturgii. Ať už se jedná například o komponovaný pořad z　Lorcovy poezie, který děláme s　Tomášem Hanákem, taneční představení s　madridskou tanečnicí Virginií Delgado, world music projekt Azahar či písňové recitály s　Andreou Širokou.

Společným jmenovatelem našeho koncertu na festivalu Petra Dvorského je Iberoamerický svět. Iberoamerický ve smyslu dvou kontinentů i dvou kultur: jednak jde o kulturní oblast Iberského poloostrova, tedy Španělsko a Portugalsko, a dále celou obrovskou a různorodou kulturní oblast Latinské Ameriky. Iberský poloostrov v　našem programu reprezentují nejen velikáni španělské hudby jako Enrique Granados a Joaquín Rodrigo, ale také například geniální básník Federico García Lorca, jenž psal nejen nádherné verše, ale dokázal také jako zběhlý pianista zajímavě upravovat španělské lidové písně. Kapitolou samou o sobě jsou písně španělských židů, sefarditů, evokující dávné příběhy, naplněné nikdy nekončícím smutkem a nostalgií. Jsem velice rád, že mohu spolupracovat v　tomto novém projektu se sólistkou brněnské opery Andreou Širokou. Andrea je totiž vzácným typem pěvkyně, jejíž hlas dokáže zazářit jak na operním pódiu, tak i v　intimních písňových útvarech, typických pro iberoamerickou hudbu.

Heitor Villa Lobos, největší brazilský skladatel, měl po celý život dvě velké lásky: Johanna Sebastiana Bacha a brazilskou lidovou hudbu. Výsledkem tohoto nevšedního spojení jsou jeho proslavené Bachianas brasileiras, z　nichž jsme vybrali v　pořadí pátou, kterou autor (sám skvělý kytarista) upravil pro kytaru a soprán. Původní verze je totiž pro soprán a šestnáct violoncell. Argentinský skladatel Ariel Ramírez, další zástupce latinskoamerické hudby, se proslavil nejen svojí Kreolskou mší, ale také písní Alfonsina a moře. Alfonsina y el mar je intimní reflexí na tragický osud básnířky Alfonsiny Storni, která si v　roce 1938 jako místo posledního odpočinku zvolila vlny Atlantiku.

Určitě již dříve jmenovaný Heitor Villa Lobos, velice si také vážím kubánského skladatele Leo Brouwera. Ze španělských skladatelů mě fascinuje životní příběh Joaquína Rodriga, jenž jako dítě přišel o zrak, avšak i přes tento obrovský handicap se dokázal vypracovat v　nejhranějšího skladatele 20. století! Na našem koncertě zazní jeho slavné Adagio z　kytarového koncertu Aranjuez v　autorově úpravě pro kytaru a soprán. Co se flamenca týká, obdivuji jako skladatele také geniálního kytaristu Paca de Lucíu, jeho věčné hledačství a novátorství. Mimochodem, Joaquín Rodrigo považoval Pacovu interpretaci slavného koncertu Aranjuez za jednu z　nejlepších nahrávek svého díla.

Být umělcem je něco výjimečného, cesta do pekel ovšem je, když se sám umělec výjimečným cítí. Mluvím o výjimečnosti ve smyslu zodpovědnosti za svěřený talent. Talent je privilegium a dar. Vidět a slyšet, co jiní nevidí a neslyší. Najít krásu tam, kde by ji nikdo nehledal a umět ji zprostředkovat a předat dál. Každý talent je jako hrubý drahokam, který čeká na své vybroušení. A broušení je často pěkná dřina… Umění je především touha po dokonalosti. Je to cesta k ideální organizaci určitého materiálu, nekonečné a zarputilé hledání té nejvyšší harmonie a uspokojení z krásna. Umělcem je každý, kdo dokáže využít a do dokonalosti vycizelovat svůj talent. Nezáleží na tom, jestli je právě spisovatelem, řezbářem či kuchařem.

Vždycky jsem cítil flamenco jako univerzální umění, které dokáže oslovit publikum i kdekoliv za hranicemi Španělska. V roce 2004 jsem ještě žil v Granadě a při jedné z návštěv Brna, díky setkání s mým bratrancem Jiřím Pištělákem, vznikla myšlenka přivézt flamenco (a nejen flamenco) i na Moravu. Zrodil se tak nultý ročník IBÉRIKY v romantickém prostředí boskovického zámku. Díky mojí kolumbijské manželce a našemu vztahu k　latinskoamerické kultuře se festival později otevřel i této kulturní oblasti. Před několika lety jsme původní název změnili na “festival iberoamerických kultur” a od loňského roku jsme přesunuli hlavní část festivalu do Brna. Společně s　mojí ženou Cristinou, mým bratrancem i ostatními kolegy z festivalového týmu se tak s　láskou staráme o toto iberoamerické dítě, které sílí a roste, a jak věříme, hlavně všem přináší pravou jižanskou radost ze slunce a rytmu.

Rozhovor vedla Simona Polcarová