100. výročí narození učitele Josefa Frýborta

Josef Frýbort se narodil 18. února 1913 v Žádovicích u Kyjova jako třetí syn ševce a vynikajícího hudebníka Josefa Frýborta. Dětství a mládí prožil uprostřed rodinné kapely, kde tatínek hrál na klarinet, bratři Fanek na saxofon, Rosťa na trubku, Štěpán na bicí a Josef na housličky.

Otec Josefa Frýborta se vyučil obuvníkem, ševcem a byl ctěn jako mistr v šití vysokých slováckých botů. Ale nebyl jen uznávaným tvůrcem slováckých holinek a ženských vyšívaných kordovanek, ale na tu dobu i vyhledávaným hráčem na Es klarinet. Více sluchař než hráč z not. Frýbort vzpomíná: „Otcovi stačilo jednou zazpívat nějakou písničku a vždycky notu chytl. Byli tací filutové, že mu naschvál zazpívali nějakou ošemetně těžkou, mollovou. I tu otec hned zanotoval a muzika ji zahrála. Jako sluchař byl pověstný. Muzikanti jej respektovali jako dobrého kapelníka.“

Už v šesti letech se mladý Josef učil u tatínka hrát na housle. Pokračoval pak u kyjovského učitele Františka Rolence, který mu jako muzikant prý učaroval. Kvůli němu prý cvičil i několik hodin denně. Učil se mědikovcem, hrál v Ježově v Kostele a v kapele Frýbortovců. V roce 1933 narukoval na vojnu a dostal se k Vojenské hudbě v Kroměříži. K housličkám přibyla do dechovky naleštěná trubka. Jako pětadvacetiletý je přijat na Učitelský ústav v Kroměříži a po státní zkoušce z houslí a po maturitě se vrací domů do Žadovic, kde nastupuje jako hospitant na obecnou školu. K hudebním aktivitám Josefa Frýborta se přidává vedení smíšeného pěveckého sboru v Žeravicích.

Housle stále považuje Josef Frýbort za smysl svého života stejně jako pěvecký sbor. A přece právě v roce 1947 na nové škole v Ježově rozhoduje tamější ředitel o jeho novém osudu a životním údělu – požádá jej, aby se ujal malé skupinky chlapců pokoušejících se dělat dechovku. Frýbortova minikapela nejprve vzbuzovala jenom senzaci, nikdo však netušil, že Josef Frýbort se v příštích desetiletích nesmazatelně zapíše do historie Slovácka a že jeho jméno budou s úctou vyslovovat muzikanti po celé Evropě.

Frýbortova dětská dechovka byla na Slovácku první; není příklad, není srovnání, není hudební materiál – to všechno si bere na svá bedra Josef Frýbort. Vyhledává, zapisuje, instrumentuje, rozepisuje, nacvičuje a piluje. Od počátku s nesmírnou náročností na sebe i žáky.

„Někdy si říkám, kdyby Pfefferové, Slabákové a další moji žáci dávno ve svém dětství neměli možnost učit se hudbě kdesi v zapadlém Ježově, kde by dnes byli? Neznali noty, nástroj jsem jim doporučil a opatřil, vedl jsem jejich první muzikantské krůčky. Pravda, někdy snad i tvrději, nesmlouvavě, až fanaticky. Nedalo se ale jinak jednat. Věděl jsem, že mají muziku v sobě. U mě byl, myslím si, plus, že žáci musí cvičit se mnou denně, pod mým vedením a dozorem…“

V roce 1952 přechází Josef Frýbort do Kyjova. Zvláštních ocenění za svoji celoživotní práci se Josef Frýbort nedočkal, Kyjovští mu však v roce 1998 udělili Cenu města a Sdružení dechových orchestrů České republiky rozhodlo, že s jeho jménem bude spojena Cena, kterou při mezinárodní soutěži malých dechových orchestrů „Zlatá křídlovka“ vždy obdrží kapela s nejnižším průměrným věkem. A když jsme u té Zlaté křídlovky, stálo by za to jistě připomenout, že jako první moravská kapela v ní zvítězila dechová hudba Mistříňanka právě pod taktovkou Josefa Frýborta.

Když Josef Frýbort slavil 85. narozeniny, napsala Lucie Zbořilová v jednom článku Slovácké dechovky toto: Kdyby se všichni odchovanci učitele Frýborta sešli, samozřejmě v krojích, jak hrávali, nebylo by na kyjovském náměstí k hnutí. Zazněly by skladby Smetanovy, Dvořákovy, Trojanovy, Chvalovského, Pádivého, Pravečkovy i Frýbortovy. To setkání by bylo na zápis do Guinnessovy knihy rekordů hned dvakrát: Frýbortovci jako největší krojovaná dechová hudba v dějinách a pro dirigenta, který vychoval nejvíc muzikantů. Autorka článku se oslavence Josefa Frýborta před lety zeptala, kterou vlastnost považujete u kapelníka za nejdůležitější? Odpověď zněla: „Kapelník by měl být nejen vysoce muzikální, ale měl by být také jedním z nejlepších hráčů v kapele, aby měl úctu a respekt všech členů, dovedl jim poradit a vést je k tomu, jak lépe hrát.“

V dětské dechovce Josefa Frýborta v Kyjově se vystřídalo několik generací hráčů. Ne všichni zůstali muzice věrni, ale mnozí založili vlastní kapely nebo v nich hrají. Shrňme si ještě jednou jména jeho žáků. Mezi ně patřili Jan Slabák, zakladatel Moravanky, Vladimír Pfeffer z Moravěnky, Josef Pavlíček, první trumpetista Státní filharmonie Brno, Kamil Mezihorák z Posádkové hudby Olomouc, Miroslav Surka, člen Orchestru Felixe Slováčka, skladatel Antonín Orság a mnoho dalších.

Na závěr uveďme slova, která Josef Frýbort uvedl při příležitosti svých 85. narozenin: „Milí přátelé, kteří máte rádi dechovku, máte rádi muziku! Muzika – to je něco, co se nedá slovy vyjádřit. To je cit, nehmatatelný cit, který sbližuje národy celého světa. Nemusíte znát řeči, ale když rozumíte muzice a dovedete ji reprodukovat a dávat do srdcí, hovoříte tou nejkrásnější a nejsrozumitelnější řečí…“

Helena Hájková

Zdroj: Stanislav Pěnčík: Když zazpívají křídlovky (s odkazem na knihu Tomáše Hančla Kyjovští Frýbortovci), časopis Slovácká dechovka