Spánembohem, idem od vás

Středeční Folklórní okénko nazvané Spánembohem, idem od vás s podtitulem Fenomén smrti a umírání v moravské lidové písni symbolicky připomene nedávný svátek zemřelých i rozmanitost, s jakou lidová píseň reflektuje smrt a umírání; obavy z nadcházejícího konce pozemského bytí i různé způsoby vyrovnání se s touto životní etapou jsou člověku vlastní odedávna a pochopitelně nacházejí ohlas i v lidové poetice.
Tradiční jsou písně o bolestném loučení se životem – s přáteli, s milým či milou, s pozemským údělem; lidové písně zpívají o smíření a vyrovnání se s končící pozemskou poutí – s Bohem, s lidmi, se světem, i o bolesti - z nenaplněné lásky, z nepřízně osudu, z opuštěnosti. Je ovšem až překvapivé, kolik jich je naplněno smířením, odevzdaností a nadějí ve víře. Moravské regiony nabízejí podobných písní celou řadu, a jak sami uslyšíte, nemusejí být pouze na smutnou notu.
Už úvodní gajdošská z Horňácka Povidali, že sem umrel naznačuje lehce rozvernou notou odhodlání jen tak lehce se života nevzdat; podobně i východoslovenská Anička konala z repertoáru prešovské zpěvačky Marienky Mačoškové slibuje ústy mládence utěšujícího umírající dívku, že i na onom světě bude dostatek světských radostí; to horňácká zpěvačka Anička Šajdlerová promlouvá za umírající panenskou dívku truchlivé rozloučení se životem.
Bolestné umírání může najít pro svůj žal nádherná podobenství – jako v textu písně Na osice lístek vadne z hradišťského Dolňácka, ale též trpkou rezignaci, jak ji zachytil text k melodii z Buchlovic v podání Kunovjanu – Gdo sa v pátek roznemože.
Početnou skupinou písní zastoupenou ve všech moravských regionech jsou pláče a stížnosti – k Bohu i k mrtvým rodičům, kteří zanechali sirotka smutnému osudu – tak se v různých melodických i textových obměnách zpívá Sušilovým zápisem zachycený Sirotek služebný: v kyjovské variantě Bože můj nebeský zazpívají Varmužovci i Osvětimanská muzika, s textem Bože můj, otče můj pak též Ludvík Běťák; smutné Vale tobě, marný světě patří též do oblasti Kyjovska.
Sirotčí trápení a bolestné loučení nakrátko vystřídají lehčí písně – kupříkladu žertovná, leč rouhavá žádost Bohu o pomoc se starým a zlým mužem v písni Ach, bože z nebe v podání Blaženy Potykové; oproti tomu Sušilem zapsaná Samovrahyně v působivě prosté interpretaci Jaromíra Nečase je vlastně písní o nešťastné lásce.
Nepříliš početně je v moravských regionech zastoupen tematický okruh autorkou pracovně označený Dopravní nehody v lidové písni – ovšem událost, kdy vůz naložený mládenci odjíždějícími za prací nešťastnou náhodou či neopatrností některého z nich přejede a zabije mladou dívku, byla zaznamenána v řadě míst, s celou řadou melodických i textových variant – včetně různého stupně potrestání viníka nehody (Mladcovští pacholci, Javorničtí chlapci na formanku jeli, Bílovští pacholci).
Nejrůznorodější jsou ovšem již zmíněné písně bilanční: od loučení vzpomínkového (Keď sem ja mal dvanásť, trinásť roky, Byly časy, byly) přes vzkazy blízkým (Lež sa já s týmto světem rozlúčím) až k pokorně filosofickému, s respektem k úradku Boha-Stvořitele (Chvala Bohu, že sem sa narodil, Ej, ze země sem vyšel). Téma je to široké, takřka nevyčerpatelné – ale smysluplné a podnětné k zamyšlení nad vlastním životem a konáním.
Autorka článku: Helena Bretfeldová