DALMATINSKE KLAPE (dalmatské pěvecké sbory) :

tisíciletá cesta od gregoriánského chorálu ke kultivované vokální interpretaci lidové písně

Ve středeční premiéře  folklórního okénka pozve Helena Bretfeldová své posluchače tam, kde to mnozí  dobře znají – do Dalmácie. Tamější  po deset století udržovaná tradice církevního sborového zpěvu přerostla do tradice světské: zprvu výhradně mužského, později též ženského a nejnověji i smíšeného sborového zpěvu a-capella, tedy bez doprovodu hudebních nástrojů. Těmto pěveckým sborům se na pobřežích i ostrovech Dalmácie tradičně říká „klapy“ (což lze – bohužel nepřesně a s posunutým významem – přeložit jako „skupina“ či „sbor“, „sdružení“).

Počátky sborového zpěvu lze najít v „glagolském“ zpěvu náboženských bratrstev středověku. Glagolský (později též gregoriánský) chorál se uchovával v ústním podání jako součást chorvatského liturgického zpěvu křesťanské církve západního ritu po takřka deset století. Z doby od 11. do 15. toletí existují též kusé zápisyv kronikách, darovacích listinách, knižních rukopisech i v liturgických textech – evangeliářích, antifonářích, misálech. První osobností, o které se zmiňují historické prameny chorvatské hudby, je záhřebský biskup Augustin Kažotič (1260-1323),který chrámový zpěv prokazatelně vyučoval i komponoval (dochovaly se rukopisy několika jeho děl). V historii chorvatského církevního zpěvu se prolínala trojice jazyků (staroslověnština, latina, chorvatština) i trojí písmo (glagolice, chorvatice(„hrvatica“ a latinka). Podobně jako v českých zemích se po církevním vzoru formovala i podoba lidového hudebního výrazu; v průběhu 15. století  se zájem o hudbu rozšiřuje i za zdi klášterů a kostelů a od poloviny 16. století se začínají psát dějiny lidové písně – v Dalmácii zprvu především ve větších městech na pobřeží – ve Splitu, v Trogiru, v Dubrovníku. Postupně se diferencuje světská, lidová píseň od církevní vokální polyfonie.

Ještě v 17. století má rozhodující vliv na podobu hudebního života prostředí kostelů a klášterů – za vývojem dalmatské hudby v období baroka stojí trojice církevních řádů: jezuité, františkáni a pauláni. Gregoriánský chorál dostává podobu dříve nevídané monumentality a do bohoslužebných písní pronikají nápěvy světských melodií, očištěny ovšem od „pohanských“ textů.

Od 19. století se formuje lidová píseň zhruba do podoby, v jaké ji známe dnes – odraz běžného života v národní hudbě, provázející každodenní běžné i sváteční rituály. Zatímco pevninská, severní část Chorvatska nese ve svém folklóru výrazné stopy někdejší příslušnosti k habsburské monarchii a tudíž zřetelné vlivy středoevropské (dnes bychom řekli „globalizační“),  pobřeží a ostrovy – tedy Istrie a Dalmácie – si uchovaly starou písňovou tradici ovlivněnou liturgickou melodikou, zejména gregoriánským chorálem, s jemnými náznaky vlivů italských (Dalmácie byla až do roku 1797 pod správou Benátské republiky). Z někdejších chrámových sborů se rodí první „klapy“, zprvu výhradně mužské, později i první amatérské hudební společnosti, kapely“tamburašů“.

Narativní formu - a někdy dokonce i fragmenty modlitebního textu - si starší lidové písně z dalmatského pobřeží (jako ta následující z Trogiru) zachovaly dodnes.

Podobně jako v našich horských oblastech, v Dalmácii se církevní tradice lidového zpěvu uchovala nejlépe na ostrovech, kde dodnes tvoří výrazný prvek náboženské sounáležitosti a prostředek vyjádření příslušnosti ke konkrétní církevní komunitě vznešenou, uměleckou formou. Zároveň je chápáno i jako výraz úcty k mnohaleté církevní tradici i k odkazu vlastních předků.

Před čtyřmi lety se uskutečnila nahrávka lidových poutních písní, které jsou už po pět století uchovávány v lidové tradici ostrova Hvaru. Velikonoční pouť za Křížem prochází dvěma městy a mnoha vesnicemi téměř každoročně od raného 16. století: lidové procesí vzniklo jako náboženská rebelie proti nobilitě města Hvaru a jako symbolický nábožensko-etnický rituál přetrvalo do současnosti. Za úsvitu vycházejí s vesnic jednotlivá procesí a očekávají příchod Kříže, který putuje z města Hvaru přes celý ostrov až na nejvyšší vrchol, horu sv. Mikuláše. Každá malá náboženská obec má vlastní kostelní sbor, své vlastní archaické poutní zpěvy tradované po generace. Nejstarší z nich, dnes už respektovaný jedinečný umělecký fenomén,  pocházi ze starobylé obce Vrbanj – je to Gospin plač neboli Pláč Matky Boží. Součástí tradičního velikonočního procesí („Božični put za Križem“) je prosebná píseň O propeti, puče moj, původem z hvarského Stari Gradu.

 Starobylý tradiční zpěv Dalmácie i dalmatinský folklór charakterizují netemperované chromatické a/nebo diatonické nápěvy menšího rozsahu (vnitrozemí střední Dalmácie, severní Dalmácie a většina ostrovů). Jednohlas (unisono) je typický pro jižní Dalmácii. Časté krátké vokální formy s „ojkáním“ (melodická výzdoba opakovaným citoslovcem oj) spolu s výrazným tremolem jsou považovány za starobalkánské dědictví. Delší melodii vede strofou sólista – většinou vysoký tenor – kterému přizvukuje sbor.

Podobně jako u nás jsou folklórní soubory a kupříkladu určité taneční rytmy reprezentanty „paměti “ určitého regionu, v Chorvatsku, a zejména na pobřeží a na ostrovech Dalmácie si podobnou roli udržují taneční rituály se symbolickými významy – mnohdy připomínka osvobození zpod cizí, především turecké, nadvlády (jako korčulanská rytířská hra Moreška) – ale i sborové zpěvy a jejich rozmanité formy. Někdejší přísně mužská zpěvácká společenstva postupem času doplnily „klapy“ dívčí (zcela výjimečně smíšené). Původně prostý, jednohlasý církevní zpěv se rozkošatěl a rozrostl do vícehlasů a sofistikovaný projev dnešních zpěváků prozrazuje odborné vedení. Důležitý je ovšem zpěvní materiál, který je touto cestou udržován a kultivován.

 Častým inspiračním zdrojem dalmatské lidové písně je – pochopitelně – šťastná i nešťastná láska, ale také opěvování rodné krajiny i moře; Dalmatinci svou zemi milují a za slova obdivu a citu se nikterak nestydí; v jedné z ukázek zřetelně zaznívá i tradice italských lidových zpěvů a serenád.

Starobylost motivu nenaplněné lásky se objevuje i v námětech teskných písní jižní Dalmácie. Podobnou úlohu jako mají na Moravě odvedenecké a rekrutské, potažmo vojenské písně, zabírají na dalmatském pobřeží i na ostrovech písně námořnické. Tradičně i dívčí texty zpívá mužský sbor.

 Tradiční sbory – klapy – se proslavily a většinou se dodnes prezentují a-capellovým zpěvem, tedy bez instrumentálního doprovodu. Postupným pronikáním pevninských hudebních vlivů – a také protože se píseň stále častěji užívala k tanci - se k prostému vícehlasu přidával i hudební doprovod; nejprve to bývaly gusle (předchůdce houslí), později kytara či mandolína. Dnes jsou nejčastější mandolinové či  tamburašské orchestry – tradice rozšířená paralelně v Rusku a na Ukrajině, v Řecku, v Itálii i v Dalmácii. Dalmatinské orchestry „tambure“ tvoří drnkací nástroje tamburici, bizernice a brače, doprovázející vícehlasý zpěv. V meziválečném období se tamburašské orchestry rozšířily i do Evropy – několik jich působilo i na Moravě, v Brně kupříkladu v Maloměřicích. Možná se mezi posluchači najdou pamětníci i majitelé bizernic a bračů – tyto nástroje se totiž vyráběly i u nás.

Tradice mužského (výjimečně i ženského) sborového zpěvu se uchovává dodnes, naopak v posledních letech je živá a výrazná – svědčí o tom celá řada Dalmatinci velice oblíbených a prestižních pěveckých soutěží „klap“ (ta nejznámější se koná už radu let v Omiši)  i celá řada hudebních nosičů, které každoročně vycházejí; pro ctitele lidové písně to může být krásný a kvalitní suvenýr.

Helena Bretfeldová