Po stopách sběratelů lidových písní – Leoš Janáček
Lidová píseň hrála v životě Leoše Janáčka významnou roli. Od náhodných setkání znamenající inspiraci pro jeho kompoziční práci, až po soustavný odborný zájem, který začal zhruba v polovině 80. let a neustal až do konce skladatelova života. Právě na osobnost Leoše Janáčka jako na sběratele se zaměří další díl seriálu Po stopách sběratelů lidových písní, který v rámci Folklorního okénka na vlnách Proglasu naladíte v středu 8. srpna 2018 za pět minut pět odpoledne.
Leoš Janáček vyrostl v prostředí lašského kraje na moravskoslezském pomezí. Velmi přilnul k lidové hudbě a lidovým zpěvům svého kraje, zejména pak k písním z rodného Hukvaldska. Sbíral a vydal řadu lidových zpěvů, umělecky upravil Valašské tance s pozdějším názvem Lašské tance. Postupem času rozšířil zájem o lidovou píseň i tanec na celý moravskoslezský kraj.
Leoš Janáček byl v roce 1905 pověřen vytvořením a vedením nově vzniklého Pracovního výboru pro českou národní lidovou píseň na Moravě a ve Slezsku, který měl v rámci akce pod názvem Das Volkslied in Österreich řídit sbírání a vydání lidových písní právě v těchto oblastech. Začal proto spolupracovat se sběrateli, organizoval zapisování a odborné zpracování shromážděných záznamů pro přípravu edice. Současně byli jmenováni sběratelé Martin Zeman pro oblast slováckou, Hynek Bím pro Horácko a Hanou, Cyril Metoděj Hrazdira pro oblast slezskou a dodatečně také Františka Kyselková. Společným úsilím se jim podařilo sesbírat úctyhodný počet více než 10 tisíc písní. Janáčkovou zásluhou i zásluhou jeho spolupracovníků byly také pořízeny jedny z nejstarších zvukových nahrávek moravských a slovenských lidových písní na Edisonově fonografu.