K osmdesátinám Jaroslava Krčka

Být na světě je veliký zázrak. Že totiž můžeme vnímat všechny krásy, které vytvořila příroda - život. Už dávno mě zajímalo, jak ztvárnit v hudbě některé přirozené jevy, které nás obklopují. Představme si, že sedíme u potoka či malé říčky a díváme se na plynoucí vodu. Hlavou neotáčíme, tudíž se stále díváme na jedno jediné místo, to znamená jen na takový záběr, který nám naše oči umožňují. Voda plyne přes drobné kameny, stále dopředu, a my si neuvědomujeme, že se každou nejmenší částečkou času viděný obraz mění. Plyne. Jde o průběh v čase. Podobný obraz můžeme vnímat, když se díváme na hořící dřevo. To, co ještě nedávno někde rostlo, zde končí. Jenže - to je to - nekončí. Jenom se proměňuje. Přeměna nám dává světlo, teplo a díváme-li se na hořící kmen, můžeme si představit, že uvnitř je ještě stromem, který odolával živlům, nesl plody a zpívali na něm ptáci. Inu příroda je sama velikým uměním, velkou hudbou a já si myslím, že by člověk neměl s přírodou zápasit, ale žít s ní v souladu, milovat ji, protože jedině tak pochopí svou danost, své omezení, Boha v sobě.

Z knihy Jaroslava Krčka "Každý po svém trní".