Folklorní okénko: Rodinné muzicírování s lidovou písní

Folklorní okénko: Rodinné muzicírování s lidovou písní

Nejnovější díl pořadu Folklorní okénko vám nabízí coby nahlédnutí do historie i současnosti lidové písně na vlnách Proglasu další ukázky společného hraní a zpívání sourozenců, rodičů s dětmi, dětí s prarodiči v kapele či ve sboru – prostě to, jak vypadá společné Rodinné muzicírování s lidovou písní. Uslyšíme například rodinný klan Končitíků, Gryců a Přikrylů ze Strání, Málkovy z Uherského Brodu, Ondrovy z Nivnice, Uprkovy a Múčkovy ze Strážnice, Varmužovy z Mistřína,  Zaviačičovy z Brumovic, Petrů z Kyjova a na závěr otce a syny Holých z Hrubé Vrbky. Nalaďte si pořad Folklorní okénko ve středu od 16 hodin.

Jako první se nám představí matka s dcerou ze Strání – Alžběta Končitíková a Vlasta Grycová. V následující ukázce paní Vlasta zazpívá se svým mužem – houslovým kontrášem Jožkou Grycem – a hned potom uslyšíme opět dvojzpěv matky a dcery, kdy si s Vlastou Grycovou zazpívá její dcera Anička, provdaná Přikrylová. 

Rodinné muzicírování – tedy když spolu v jedné kapele hrají a zpívají muzikanti z jednoho rodu - je na moravském Slovácku jevem přirozeným a často se opakujícím; posluchači slyší z nosiče nebo vidí na pódiu společně rodiče a děti, otce a syny, dceru s matkou, popřípadě s babičkou - jako tomu bylo u Vlasty Grycové a jejích vnuček Heleny a Veroniky v rodinné muzice Husličky, v níž se v jednu chvíli sešly dokonce tři generace: Vlasta Grycová se svým mužem Josefem, jejich dcera-primáška  Anička Přikrylová a dvě vnučky, Verunka a Helenka, s houslemi a kontrabasem. 

Ze Strání je to jenom kousek do Uherského Brodu k rodu Málků – přesněji k Luboši Málkovi a jeho dcerám Jitce a Taťáně. Luboš Málek, ceněný primáš a zpěvák, vyprofiloval Olšavu jako muziku repertoárově zaměřené takřka výhradně na Uherskobrodsko, Strání a Moravské Kopanice. Po debutovém albu Olšavy  roce 1976 u Supraphonu vyšlo Lubomíru Málkovi v roce 1988 sólové album s BROLNem – Ej,  Brode, Brodečku.  V éře CD nosičů vydala Olšava alba Pod slováckým nebem (1991), Pod Javorinú (1994), Dívča z Javoriny (1997), Kytice z Uherskobrodska (1998), A v tom Brodě, při Olšavě (2005) a především v roce 2002 krásný muzikantský profil Hrajte mně, husličky s výstižným podtitulem Lubomír Málek v písních Uherskobrodska a Kopanic.  Obě jeho dcery podědily muzikantský talent a hudba se jim stala, každé poněkud jiným způsobem, životní profesí:  Jitka, provdaná Novotná, v mládí houslistka, zpěvačka i tanečnice v Olšavě, po studiích muzikologie a pedagogiky na brněnské Masarykově univerzitě odešla do Prahy a v Českém rozhlase zakotvila zprvu jako mluvčí Symfonického orchestru Českého rozhlasu, později jako moderátorka. I v České televizi moderuje koncerty a festivaly vážné hudby. Mladší Taťána, provdaná Roskovcová, absolventka oboru housle na konzervatoři v Kroměříži a Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni (obory sólový zpěv a hudební výchova) byla dlouholetou vokalistkou v kapele Karla Gotta a zároveň jednou ze „sester Havelkových“ v Melody Makers Ondřeje Havelky. Od roku 2013 zpívá v jazzovém triu Prime Time Voice a vyučuje na pražské konzervatoři sólový zpěv.

Ze strážnického Dolňácka pochází výjimečná zpěvačka Magdalena Uprková-Múčková ,  která už jako dítě nahrávala s BROLNem. Vystudovala hru na cimbál na brněnské konzervatoři (v tom ji následovala i dcera Anička) a pak studovala PedF Masarykovy univerzity.  Není jen cimbalistkou a zpěvačkou, ale také sběratelkou a upravovatelkou lidových písní, rozhlasovou a televizní redaktorkou – posluchači Proglasu ji jistě znají z naší spřátelené televizní stanice TV Noe jako autorku a moderátorku pořadu U nás aneb  Od cimbálu o lidové kultuře.  Je členkou programové rady MFF ve Strážnici a pedagožkou ZUŠ Veselí nad Moravou – ale především zakládající členkou, cimbalistkou, zpěvačkou a uměleckou vedoucí cimbálové muziky Danaj – z její početné produkce se sluší jmenovat alba Z malířovy palety, Písňovou zahradou a z poslední doby Desatero a Kostelní písně ze Znorov. Přivdala se do dalšího výjimečného muzikantského rodu:  s manželem Pavlem  Múčkou, houslistou a primášem CM Pavla Múčky a po otci a strýcích i výborným zpěvákem, vychovali dceru Aničku, provdanou Habancovou, která vystudovala na konzervatoři hru na cimbál a společně s rodiči také odmala zpívala. 

Kyjově-Nětčicích  vznikl hned po válce, v roce 1947 Slovácký krúžek, který spoluzakládal nejstarší z triumvirátu slavných dolňáckých primášů zrozených v roce 1922 – Juraj Petrů, rodem Slovák-Záhorák, ovládal kromě houslí i cimbál a kontrabas; ustavil v roce 1952 muziku pod svým jménem.  Jeho zásluhou se zachovala autentická podoba tance kyjovská skočná. Od r. 1971 se k muzice přidali oba Jurovi nadaní synové: cimbalista Jiří Petrů (dnes vedoucí muziky a také vedoucí Mužského sboru z Kyjova) a houslista (dnes primáš muziky) Petr Petrů. V muzice je zastoupena i další generace:  Petrův syn Jiří Petrů mladší hraje na postu houslového tercáše. S muzikou i se sborem Tetky z Kyjova  vedeným jejich maminkou Hanou Petrů zpívají i obě dcery Jury Petrů – Bohdana provdaná Menšíková a Jana provdaná Něničková.

Na kyjovském Dolňácku zůstaneme i s další rodinnou muzikou – s Varmužovými  ze Svatobořic-Mistřína. Počátky jedné z nejvýraznějších rodinných muzik nejen na Kyjovsku se datují rokem 1964, kdy bratři Josef (*1941, basista) a Pavel (*1939, cimbalista) Varmužovi začali společně hrávat v mistřínské cimbálovce; pěveckou sólistkou se stala Josefova manželka Hedvika Varmužová. Od roku 1975 začali v muzice hrávat dva nejstarší Josefovi synové Josef mladší (*1963) a Pavel (*1966). Pavel Varmuža je primášem muziky bezmála třicet let, Josef hraje houslovou kontru. Do muziky se postupně zapojili další bratři Jiří (*1970) a Petr (*1976), který obor housle vystudoval na JAMU u prof. Bohumila Smejkala; od roku 2016 je primášem BROLNu, v rodných Svatobořicích navíc vede smíšený chrámový sbor AMA a též swingový orchestr Eager Swingers. K muzice se připojila i nejmladší ze sourozenců, zpěvačka Kateřina, provdaná Martykánová (*1978).  Čtveřice bratří prošla klasickým hudebním vzděláním, přesto zní muzika syrově a nevyumělkovaně; jedinečný soulad podobně zabarvených hlasů čtyř (v současnosti tří) bratří činí z Varmužovců jednu z nejlépe zpívajících moravských lidových muzik. Muzika získala řadu ocenění na mezinárodních folklorních festivalech doma i ve světě (mj. hlavní cena Hudeckých dnů Slávka Volavého v Břeclavi 1990, laureáti MFF ve Strážnici 1993, 1.cena a zvláštní uznání za zpěv na soutěži ve Francii-Privas 1993, nejvyšší ocenění na festivalu v kanadském Hamiltonu 1997, zvláštní cena za zpěv a technickou úroveň na MFF v kanadském Drummondville 1997). Muzika vydala řadu alb; nejcennější jsou debutové LP Varmužova muzika (Supraphon, 1989), na Kyjovsko zacílený jedinečný projekt Písničky z domu (Supraphon, 1994) a navazující album Na Kyjovsku (Gnosis, 1997).

Z Dolňácka se přesuneme na sousední Hanácké Slovácko, přesněji do Brumovic a Krumvíře. Zdejší Cimbálovou muziku Vonica umělecky vede violový kontráš Jan Zaviačič, nejvýraznější zpěvácká osobnost tohoto regionu. Rodák z Terezína usazený v Brumovicích je dlouhá léta protagonistou (violovým kontrášem, zpěvákem a uměleckým vedoucím) Cimbálové muziky Vonica z Krumvíře, jedné z nejstarších muzik na Hanáckém Slovácku (byla založena v roce 1981). Jan Zaviačič spolu s Vonicou natočil celkem čtyři profilová alba muziky – první byla eponymní Vonica (1997), následovala Vonica 2000, Rok na vsi (2004) a Skoro ráno bývá (2017). Zpěvácké portfolio Jana Zaviačiče však nezabírá výhradně region Hanáckého Slovácka – logicky zahrnuje rovněž Podluží, strážnické Dolňácko (CM Danaj), Horňácko (CM Martina Hrbáče), ale také Slovensko. Významnou měrou přispěl  i k mimořádné nahrávce Mariánských písní s BROLNem Jindřicha Hovorky. Ke zpěvu a k hudbě vůbec vedl i své děti  – syn Jakub hrával ve Vonici jako houslista-tercáš, dcera Jana Zaviačičová je dodnes výraznou zpěvačkou často hostující s muzikou svého otce.

Na samý závěr dnešní rekapitulace uplynulých dílů volného seriálu Muzika v krvi jsem si nechala rodinu, která ve studiu i mezi posluchači vzbudila největší ohlas – rodinu Ondrů z Nivnice.  O hlavě rodiny, Vlastimilu Ondrovi z Nivnice, profesí učiteli, můžeme oprávněně hovořit jako o zapáleném muzikantovi, hráči na akordeon a zpěvákovi,  sběrateli  lidových  písní z Boršic, Nivnice, Korytné, Hluku, Dolního a Horního Němčí, vedoucímu několika lidových souborů, sborů a muzik a neúnavnému hybateli lidové kultury v rodném kraji. Narodil se v roce 1972 v Uherském Hradišti. Vystudoval pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor učitelství pro první stupeň základních škol. Pracuje jako ředitel Základní školy v Bánově. V Nivnici vede od roku 1992 ženský sboreček Nivnička, s nímž vydal album Můj milý. Výrazný podíl má na projektu jeho žena Zdenka Ondrová jako sólová zpěvačka, kterou podpořily také obě dcery Běla a Nora Ondrovy. Kromě "dospělé" Nivničky vede také mladou a dětskou zálohu sborečku, Malou nivničku se školáky a Malučkou nivničku s předškoláky; při škole v Bánově vede dětský školní soubor Kuřátko a v Boršicích u Blatnice spolu s Vítem Hrabalem mužský sbor Boršičané. V době covidu se z mládežnické hudební sestavy Muzikaša zformovala rodinná muzika, v níž primoval nejstarší syn Zdenky a Vlastimila Vojta Ondra (jenž po nedávném sňatku přesídlil do Brna), na housle hráli a zpívali sestry Nora a Běla Ondrovy a jejich dva bratranci Jan (dnes primáš) a Jiří (kontr) Miškarové (synové Vlastimilovy sestry Andrey). Nejmladší syn Metoděj, donedávna akordeonista, se postupně přeškolil na kontrabas.

S Folklorním okénkem se rozloučíme ukázkou mužného trojzpěvu  otce a synů Holých z Hrubé Vrbky – Martina, Luboše a Dušana Holého s písní Chvalabohu, že sem sa narodil.