Folklorní okénko: Písně ptačí X - Náš kohoutek kokrhá

Kohout coby hrdý „král“ vesnického dvora i různě početného hejna slepic je zástupným symbolem pro celou řadu vlastností – spolehlivosti, stálosti, též hrdosti, pýchy, hrdinství a statečnosti, bojovnosti (kohoutí zápasy jsou příslovečné), ale především symbolem procitnutí, probuzení ze zlého snu, nového začátku, nového života, reinkarnace – a jak si za chvíli připomeneme, kohouti měli či dokonce stále mají v některých společenských rituálech významnou symbolickou roli.

Název dnešního dílu – Náš kohoutek kokrhá – je incipitem mnoha variant textu vedoucího k výzvě k probuzení, k zahájení běžných denních prací a povinností, ale také třeba – jako v úvodní ukázce – k zahájení svatebních příprav (opět symbol nadcházejícího „nového života“).  Mezi několika různými nápěvy uslyšíme i jadrnou hanáčtinu.

Pojmenování kohouta v českých a moravských nářečích se odvozuje od dvou kořenů, vždy zvukomalebně odvozených od „zpěvního“ projevu této domácí drůbeže (takže kohout „kokrhá, kokyrhá", volá „kykyrykýýý“, kdežto slípka „kdáká, kdáče, kokodáče“ nebo „kvoká“, volá tedy „kokodák“ nebo „kokoko“. První kořen, „kur-“, patrně zahrnoval veškerou hrabavou drůbež (viz „kurotvička“): kur, kura, i dnešní kuře. Směrem k Polsku i v lužiskosrbštině kurak (korak), kurka. Od druhého kořene, „kok-“ se odvozuje pojmenování jak staročeské, tak jihoevropské, jež se dodnes udrželo v původním znění např. v Srbsku, Slovinsku a Chorvatsku: krásné zvukomalebné kokot tam není ničím hanlivým – např.pojmenování vyhlášené hvarské hospody Konoba Kokot s hrdým kohoutem v erbu nese ve svém názvu přídomek jednoho z neohrožených předků rodiny majitelů. Ve střední Evropě se objevuje v severní polovině slezských nářečí, ve slovenských nářečích,  na celém území Polska (v pruhu mezi Krakovem a Lodží také jako kokul) a je výhradním pojmenováním v dolní lužičtině ( i jako zastaralý výraz kogot), kde funguje také jako výraz spisovný. Odvozenina kokeš se dnes u nás užívá už jen okrajové, jako neutrální výraz byla zachycena  na jižní Moravě mezi Moravským Krumlovem a Kyjovem. (Na Slovensku se užívá tvar kakaš-kakaši, jak později uslyšíme v jedné z ukázek.)

Je čas na další hudební vzorky; opět se váží ke kohoutímu rannímu „zpěvu“: Zazpíval kohoutek, Dyž kohótek zpívá i Dyž kohútek zpívá.

Kohout má řadu výjimečných vlastností: je krásný až okázalý, pyšní se lesklým barevným peřím, umí zpívat (či spíše ozývat se) silným, jasným hlasem a statečně bojovat (kohoutí zápasy patřily k zábavám šlechty už ve středověku).  Je symbolickým zvěstovatelem vycházejícího Slunce. Kohout byl pro naše předky jedním z nejposvátnějších zvířat – byl to sluneční pták, velmi starý symbol ochrany, ostražitosti a rozbřesku nového dne, symbol překonání spánku, tedy „malé smrti“, jehož první ranní zakokrhání zahání zlé duchy;  také chlapské odvahy, hrdosti a plodnosti. V křesťanství v podobě korouhvičky na kostelních věžích i na domech představuje bdělou stráž proti hromu, blesku a zlu obecně. Je také spojován s Kristovým utrpením a znovuvzkříšením. Rovněž symbolizuje lidskou slabost   ("než třikráte kohout zakokrhal, apoštol Petr třikrát zapřel svého Pána"). Byl též zvířetem několika řeckých (Ares, Athéna, Apollón)  a římských (Minerva, Merkur) bohů. Jeho vyobrazení najdeme i na šintoistických bubnech, jimiž byli lidé svoláváni k modlitbě. Kohout je též znamením láskyplné péče: nalezenou potravu nejprve nabídne slepicím a kuřatům dříve, než se nasytí sám. Jako strážce domu býval často (i zaživa) pohřbíván pod základy budov kvůli odpuzení zla. Staří Germáni jej považovali za ptáka zasvěceného bohu Thorovi, naopak pro Slovany byl symbolem boha ohně. Ve Francii byl kohout nazýván Jitřním pěvcem a stal se neoficiálním znakem této země (galský kohout).

Teď se nám představí kohouti místopisně – ozvou se nám Marcovský kohouti z jižních Čech, Dřínovští kohouti od Mělníka. Kohouti od Buchlovic se zmiňují v písni Vy břestovské děvčátka.  

V babylonské astronomii (a astrologii) kohout doprovázel Nebeského Pastýře (Orion) jako posel bohů. Vzhledem k tomu, že svým ranním křikem "vítá" slunce, býval kohout někdy považován za jeho symbol a v mnoha kulturách byl spojován se slunečním božstvem. Zasvěcení zvířat mělo vedle uctívání i odvrácenou stranu - bývala božstvům obětována. Neminulo to ani kohouta: U Izraelců je kohout takzvanou "zástupnou" obětí: kaparot, oběť přinášená na začátku svátku Jom Kippur, je stále ještě běžná - patrně protože kohout se řekne hebrejsky geber a stejně tak "muž" - také geber.

Symbolika návratu nového života po překonání "malé smrti"=spánku je ukotvena i v latinském přísloví „Gallo canente spes reddit“ - „Za kohoutího zpěvu vrací se naděje“ (po přestálé noci). "Gallus" bylo i jméno souhvězdí, které bylo 1613 pojmenováno Petrem Planciem. Do Hvězdného atlasu Johana Hevelia 1687 však již zařazeno nebylo a přestalo se dále užívat. V následujících ukázkách se bude zpívat o kohoutech jako zvěstovatelích nového dne:  Aj, ráno, ráno z Kyjovska vystřídá valašská  Zazpívaj, kohútku;   a  horňácká  Skoro ráno bývá, když kohútek zpívá.

 U Keltů se praktikovalo obětování kohouta a posvátné kohoutí zápasy během svátků Imbolc počátkem února na počest keltské bohyně Brigid, svátky počátku jara. Jako symbol geograficko-politický je kohout spojován s dnešním územím Francie a Belgie od dob římské okupace díky homofonii slova „gallus/Gallus“, které v latině značilo jak kohouta, tak obyvatele Galie. Spojení kohoutí bojovnosti, sexuální vitality a bdělosti patřilo po léta k charakteristice Galů jako etnika. Raně středověká církevní ideologie však zmíněný kladný postoj ke kohoutovi vědomě potlačila - učinila z něj symbol smilstva, hněvivosti, hlouposti a svárlivosti, a spojila ho se satanem. Spojení kohouta s Galií proto nebylo připomínáno až do počátku vrcholného středověku. Jako vlastenecký symbol dosáhl kohout vrcholu obliby a uznání za Velké francouzské revoluce. Doposud je užíván jako vrchol insignie starostů francouzských měst,  najdeme ho rovněž na řadě pomníků padlým z  I. světové války. Své místo má i v gastronomii - kohout na víně je typické francouzské jídlo.

Čeká nás několik žertovných popěvků – začneme  v jižních Čechách s Konrádyho muzikou: Já mám doma kvočnu. Pak slíbená slovenská Išla žena do mlyna, kde jsou v nářečí kohouti nazýváni kakaši. A pro zajímavost Teagrass a maďarská zpěvačka Irén Lovász – Uštyen, uštyen: Vstávej, vstávej, kohout kokrhá brzy … 

Podobně jakoi beran nebo houser, má i kohout (jako zástupný symbol pro člověka) místo v rituálech lidových obyčejů spojovaných s liturgickým rokem, především s úrodou a s prosperitou. Tradici stínání živého kohouta na českých vesnicích popisuje např. Karolina Světlá (Vesnický román); "stínání kohouta" se provádělo zpravidla o masopustu/fašanku, jinde i o Velikonocích, poutích, během posvícení nebo svatby. Nejstarší zprávy o podobných rituálech pocházejí až ze 17. století. Někde se mládež přestrojila za vojáky, několik mládenců přivedlo na dlouhých tkanicích uvázaného kohouta. U „popraviště“ se mu přečetl rozsudek provázený žerty a posměšky, nakonec mu „kat“ kosou uťal hlavu - vzápětí ale „kat“ začal utíkat, aby ho přihlížející diváci-mstitelé nechytili. V Roztokách u Prahy doprovázela kohouta oděného do šarlatového šatu jízda mládenců na koních a dívek na  žebřiňácích. Chytání kohouta („Łapanje kokota“) je dodnes běžný dožínkový zvyk v Dolní Lužici: Na vhodném místě ve vesnici se postaví brána z trámů a omotá se zeleným listím, a na vodorovný trám se na ní pověsí za nohy mrtvý kohout (dříve se používal kohout živý, v průběhu 20. století se začal nahrazovat zabitým). Mládenci projíždějí na koni jeden za druhým bránou a pokoušejí se kohoutovi utrhnout hlavu.

Zbývá poslední ukázka z dnešní sady písní ptačích o kohoutech a kvočnách. Hudecká muzika Miroslava Minkse a Anna Šajdlerová s milostnou tesknicí z Horňácka: "Sobotěnky s nedělú može pro mňa nebyt, a já nemám milého, nemá ňa kdo budit. Obudí ňa, obudí kohútek jarabý, on si pěkně zazpívá, až poletí z hrady …"

To je pro dnešek vše; loučí se s vámi z hudební režie Tomáš Hlávka a od mikrofonu Helena Bretfeldová; těšíme se na slyšenou za týden na stejné stanici a ve stejném čase.