Folklorní okénko: Písně ptačí I - Sokolíčku, sokole

Ve Folklorním okénku na vlnách Proglasu vám nabízíme téma v lidové písni oblíbené a velmi rozmanitě zpracované – od rozverných popěvků až k tragickým baladám: písně s motivem ptáků. Písně ptačí je tedy název nového seriálu mapujícího popěvky věnované všemožným ptačím druhům. První díl věnujeme ptačímu druhu v lidových písních opěvovanému nejčastěji – impozantnímu dravci sokolovi. Prostý podtitul Sokolíčku, sokole pouze naznačuje, jak široké výrazové rozpětí měla symbolika tohoto rychlého dravého ptáka v lidové kultuře: zastával v ní roli pozorovatele, který hledá dívčina milého ztraceného ve světě, roli nositele vzkazu pro milého na daleké vojně, smutný symbol duše zemřelého, který létá navštěvovat svou opuštěnou milou. A také jako archetypální symbol ztracené lásky, kterou by dívka ráda získala zpět – jak jsme si minule v dílu o namlouvání poslechli v písni Zanechala jsem já sokola pro páva. Ani zdaleka se všechny krásné písně o sokolech nevešly do dnešního Folklorního okénka – proto je čas na ukázky; začali jsme písní Sokole, bílý pták v podání Bukovinky a dívčího sboru Jaderničky, pokračovat budeme dvojím provedením známé písně Sedí sokol na javori – zazpívají Martin Holý za doprovodu cimbálu Jana Rokyty a sestry Jana a Bohdana Petrů za doprovodu Cimbálové muziky Jury Petrů.

Dnešním dílem s podtitulem Sokolíčku, sokole zahajujeme dnes volný cyklus písňových celků s pracovním názvem Písně ptačí. Různé ptačí druhy jsou v lidové písni nositeli různorodých symbolických vlastností – u sokola nachází lidová píseň paralelu pro mužnost, hrdost, zdatnost v boji, ale též zranitelnost a plachost. Sokola opěvují jako symbol ztraceného či zemřelého partnera v lidových baladách i odvedence-rekruta v písních vojenských. Sokol ovšem nepatří pouze do písní a legend českých a moravských – hrál významnou roli v mytologii celé řady už starověkých kultur: byl spojován se sluncem jako nositel kultu nebes, ušlechtilosti a schopnosti vidění do hloubky duše; V Egyptě býval bůh slunce Ra zobrazován s hlavou sokola obklopenou slunečním kotoučem. sokol byl rovněž ztělesněním vševidoucího boha Hora, syna bohyně měsíce Eset (Isis) a boha podsvětí Usira (Osirise). Sokol v egyptské kultuře též symbolizoval inspiraci, duši a ducha. Dle starých indických mýtů na sokolovi létal i bůh Indra, v hinduistické mytologii bůh hromu.  V japonských mýtech hraje sokol roli nebeského posla, rádce. V keltské mytologii souvisí tento pták se stvořením světa a symbolizuje vše posvátné. Pro Aztéky byl přímým božským poslem. V Polynésii je dodnes považován za ptáka s léčebnými a věšteckými schopnostmi. V čínských legendách vystupuje na obou stranách, jako tvořivá i ničivá síla solární i lunární moci a energie. Je čas na další hudební ukázky:  tentokrát budou písně sokola přímo oslovovat – v žertu, s prosbami o vyřízení vzkazu milému i budoucí nevěstě: Zaleť sokol, biely fták, Sokolíčku, aj ty malý ptáčku, Aj, ty ptáčku, sokolíčku, Sokolíčku sivý, Ej, ty ptáčku sokoláčku  … Zazpívají nám Vlaďka Mikuláštíková, Ludmila Malhocká, Roman Hoza, Pavel Múčka a Ženský sboreček Koňadra.

Sokola vždy lidé považovali za rytířského ptáka, za symbol odvahy. Stejně jako orel i sokol se dostal do šlechtických erbů, do přídomků šlechtických rodů, do názvů hradů i měst – známe město Sokolov nebo hrad Falkenstein ( něm. der Falke - sokol), odkud pocházel Záviš. Českou tělocvičnou organizaci Sokol zná asi každý – naopak málokdo dnes ví, že „sokol“ byl jedním z návrhů na pojmenování naší měny po vzniku první Československé republiky. Sokol dal jméno i lovecké disciplíně sokolnictví, lovu s cvičenými dravci;  takový lovecký pták byl vysoce ceněn  - cvičení sokoli patřili ke královským darům a bývali vyvažováni zlatem. Dodnes jsou lovečtí sokoli královským odznakem v arabských zemích.

Nadchází čas na ono podobenství sokola jako duše zemřelého milého – uvozené nádherným veršem: Vyletěl tě sokol nad oblaky a zazpíval nade všecky ptáky, nade všecko stvoření …  zazpívá Josef Pilát. Stejně smutná je píseň z Hanáckého Slovácka Letěl sokol zpívaná Janem Zaviačičem i horňácká balada Letel sokol, zaletel v podání Dušana Holého. 

Oblibu sokola jistě podmiňuje i jeho majestátní zjev. Typickým znakem sokolovitých dravců je velké kulaté tmavé oko. Dalším znakem je tmavé temeno a nápadný tmavý "vous" (výrazný pásek na tváři). Dospělí ptáci jsou na hřbetě modrošedí s jemnými příčnými pásky. S tmavým hřbetem a hlavou kontrastuje bílá spodní strana s hustým příčným proužkováním. Letícího sokola charakterizují dlouhá, srpovitě zašpičatělá křídla a kratší, ke konci se zužující ocas. Rychlé mávání křídly střídá krátký klouzavý let. Sokol loví imponujícím způsobem. Z velké výšky zaútočí střemhlavým letem na vyhlédnutou kořist. V této fázi letu dosáhne rychlosti přes 280 km/hod. Ani výborní letci jako holubi mu neuniknou. Kořist zasáhne pařáty s ostrými drápy. Oblíbenou kořistí sokola jsou holubi, vrány, kavky, sojky nebo racci.

Je čas na milostné písně; zazní Sokolíček malý ptáček  v podání Václava Horáka a Frišky a táž píseň v jiné verzi Jana Zaviačiče s Vonicou, a to o chudém, ale švarném šohajovi, který sní o lásce s „děvčetem jak karafiát“. Pak zazní dvě baladická podobenství; bude to píseň Letěl sokol nad Kobelú o stesku nad úmrtím manželky a matky v podání Petra Mičky a jeho horňácké cimbálové muziky a strážnické milostné tesknice Sokole, sokole zpívané Janou Múčkovou.

Zbývají dvě poslední ukázky z dnešní sady písní ptačích a sokolech a sokolíčcích: touha umět létat a sám být rychlým poslem spěchajícím za vzdálenou láskou (často vojákem kdesi daleko) je v písních zachycena v nejrůznějších podobách;  vybrali jsme jednu z Uherskobrodska – Kebych mala sokolove krídla v podání Marie Vlkové s Olšavou a milostnou z Jistebníka Kdybych byla ptáčkem, tým malým sokolem, kterou zazpívá Eva Tošenovská doprovázená muzikou Ondřejnica.

To je pro dnešek vše; loučí se s vámi z hudební režie Roman Kabelka a od mikrofonu Helena Bretfeldová; těšíme se na shledanou za týden na stejné stanici a ve stejném čase.