Folklorní okénko: Muzika v krvi –⁠ Zdeněk Kašpar z Jasénky a jeho rod

Zdeněk Kašpar se narodil jako starší ze dvou sourozenců 29. května 1925 v obci Jasénka (což je dnes jedna ze vsetínských čtvrtí). Vyrůstal v muzikantské rodině: maminka Anna byla výborná zpěvačka s bohatým repertoárem lidových písní a s oběma dětmi si často a ráda zpívala. Na housle jej už od jeho osmi let učil jeho otec Viktor, zručný muzikant; talentovaný chlapec brzy vyčerpal otcovy pedagogické možnosti –⁠ ten ho proto poslal k vsetínskému muzikantovi Augustinu Blahutkovi, žáku Leoše Janáčka, který působil ve Vsetíně jako regenschori. 

Od mládí tíhnul k učitelskému povolání, ale zároveň prohluboval svůj zájem o lidovou kulturu, zvláště taneční a písňovou. Už během studií na vsetínském Masarykově reálném gymnáziu důkladně prostudoval písňové sbírky valašských písní Jana Nepomuka Poláška a Arnošta Kubeši, inspirací pro něj byla i známá sbírka kněze Františka Bartoše; tyto sbírky jej inspirovaly k vlastní sběratelské činnosti se zvláštním důrazem na autentičnost a stylovou čistotu. Po maturitě pokračoval ve studiu na Pedagogickém institutu (dříve Učitelském ústavu) v tehdejším Gottwaldově (nyní Zlíně) pro získání aprobace k výuce hudební výchovy na druhém stupni základní školy; v hudebním vzdělání pokračoval na Lidové konzervatoři v Ostravě, kde absolvoval obory Skladba a Dirigování sboru a orchestru. 

V roce 1944 byl jedním z iniciátorů založení Souboru valašských písní a tanců Jasénka, kterému vymyslel jméno po své rodné obci. Nejprve hrál houslový terc, od roku 1950 až do své smrti v roce 2002 zastával post primáše a uměleckého vedoucího. Právě Jasénka a snaha o rozšíření autentického repertoáru muziky přímo z rodného regionu inspirovala jeho mnohaleté úsilí o písňové a taneční sběry z míst, odkud pocházel on i členové jeho muziky. (Také jeho mladší sestra Irena, později provdaná Martinková, tíhla k lidové muzice: byla jednou z prvních členek Jasénky jako zpěvačka i jako tanečnice, zakládající členka ženského sboru Jasénčanky.) Významným životním zlomem pro něj bylo dvouleté učitelské působení ve Velkých Karlovicích (1945–⁠47), kde pořídil základ své pozdější obrovské kolekce písňových sběrů –⁠ mimo jiné zde (vlastně na poslení chvíli) zachytil autentickou podobu tance zvŕtaný (ten je spolu s ostatními zápisy tanečních melodií a figur zachycen v publikaci Zahraj ně, hudečku. Valašské tance z rukopisů Zdeňka Kašpara (2006), kterou editoval náš host ve studiu –⁠ vnučka Zdeňka Kašpara Klára Kašparová-Císaríková, absolventka oboru Etnologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, hudební dokumentaristka.

Ona sama vzpomínala, v jak svízelných podmínkách v počátcích své sběratelské činnosti na přelomu 40. a 50. let minulého století Zdeněk Kašpar své zápisy pořizoval –⁠ jen odposlechem, bez jakéhokoliv (byť primitivního) záznamového zařízení. Teprve později měl k dispozici vyřazený rozhlasový pás, jinak zaznamenával slova a melodie za pomoci svých spolupracovníků. Jedním z nich byla i jeho pozdější manželka, paní Aloisie, rozená Buršová (1931–⁠2001). Byla svému muži celoživotní oporou a vytvářela ono nenápadné a neviditelné zázemí, které stálo v pozadí muzicírování  souboru Jasénka i manželovy celoživotní sběratelské práce. Vychovali spolu tři děti: nejstarší byl syn Zdeněk (1951–⁠2006), otec Kláry Císaríkové, starší ze dvou sester Hana (1953) a mladší Zora (1966). Hana provdaná Sýkorová je jako houslistka cimbálové muziky Jasénka a opatrovatelka Kašparova hudebního archivu přímou pokračovatelkou rodové tradice. Životní krédem Zdeňka Kašpara bylo zastavit čas „mizení pravých perel písňových“ rodného kraje, což se mu z velké části podařilo: své sběry zaměřené především na oblast Horního Vsacka a údolí Vsetínské Bečvy (onu příslovečnou Dolinu Urgatinu) soustředil do neuvěřitelné kolekce více než čtyř tisíc zaznamenaných písňových titulů a jejich variant –⁠ ta se nachází v rodinné pozůstalosti spravované dcerou Hanou a muzika Jasénky z ní dodnes čerpá. Milovaným Velkým Karlovicím věnoval své profilové album vydané u brněnského hudební nakladatelství Gnosis –⁠ Přes Javorník chodník (2000); ze záznamu jeho hudebních úprav vychází i album Trvalky (1998) vydané u LM Music ve Valašském Meziříčí. 

Kromě tance zvŕtaný byla Kašparovým celoživotním tématem i rekonstrukce tradiční krojované valašské svatby (vlastní svatbu s paní Lojzičkou 1. července roku 1950 inscenoval přesně podle dochovaného historického zápisu, který pak neustále doplňoval a rozšiřoval –⁠ až po čtyřiceti letech svou práci na tomto tématu zúročil v knize Čí je to svatběnka (1990). Jak dosvědčila jeho vnučka paní Klára v našem rozhovoru do éteru, byl Zdeněk Kašpar činný až do konce života –⁠ když mu rodina k sedmdesátinám pořídila počítač, dokázal ovládnout složitý program pro notový zápis a postupně převedl celou svouji písňovou sbírku do digitální podoby. Byl oblíbeným učitelem, který v mnoha svých žácích vzbudil zájem o lidovou kulturu a hudbu. Až do konce svých dnů hrál na své milované housle. Zemřel 19. listopadu roku 2002; roku 2004 mu byl udělen titul Čestný občan města Vsetína in memoriam.