Folklorní okénko: Muzika v krvi – Slávek Volavý a Pálenští ze Strážnice

Vítězslav Volavý byl folklorně renesanční osobností: klasicky vzdělaný muzikant – houslista, kterého přijali na konzervatoř rovnou do druhého ročníku; schopný organizátor – zakladatel a dlouholetý ředitel dnešního Ústavu lidové kultury ve Strážnici a iniciátor vzniku Muzea vesnice jihovýchodní Moravy, tzv. strážnického skanzenu; sběratel a upravovatel písní ze Strážnicka – pro „svou“ cimbálovou muziku i jako autor řady programů pro MFF ve Strážnici; vynikající tanečník – vítěz prvních dvou ročníků soutěže o nejlepšího tanečníka verbuňku v letech 1946 a 1947; primáš a zakladatel Strážnické cimbálové muziky Slávka Volavého a hostující primáš BROLNu; absolvent čtyř oborů na brněnské univerzitě, studovaný etnolog, doktor filosofie – ale o tom všem bude postupně řeč. V rodové tradici v CM Strážničan pokračují také jeho vnuci – houslista-primáš Vítězslav Pálenský a jeho bratr, klarinetista Lukáš Pálenský. 

Vítězslav Volavý se narodil dne 10. března roku 1922 v obci s kouzelným názvem Krčma u Meziboří poblíž Žďáru nad Sázavou – je tedy rodákem z Vysočiny – rodičům Janu Volavému a Marii, rozené Kozlové. Když mu bylo šest let, rodina se přestěhovala do Židlochovic, kde jeho otec získal úřednické místo a malý Slávek první základy hudebního vzdělání – chodil do houslí k místnímu učiteli a varhaníkovi Hynku Prátovi. Po obecné škole v Židlochovicích přešel na gymnázium (dojížděl do Brna). Roku 1934 přeložili otce do Strážnice, kde mladík úspěšně dostudoval na místním gymnáziu – a pokračoval také v houslovém školení: docházel k varhaníkovi Antonínu Křížkovi a k učiteli a koncertnímu mistrovi Hugo Noskovi. Po maturitě v roce 1942 se rozhodl pokračovat ve studiu houslí na brněnské konzervatoři – a přijali ho rovnou do druhého ročníku, do třídy houslového pedagoga Karla Holuba. Talentovaný muzikant měl nakročeno k sólové dráze, ale naděje přervala válka, násilné přerušení studia v roce 1944 a následné totální nasazení ročníku 1922 na práce do Říše. Dvakrát utekl, ale po dopadení následovala nejprve internace v kárném táboře, později nucené nasazení na čtrnáctihodinové směny do továrny Langer v Brně-Líšni, které mu podlomilo zdraví a zničilo plánovanou kariéru sólového hráče. Ale lidovou muziku měl rád od mládí: v Brně i doma ve Strážnici hrával ve Slováckém krůžku; brněnskou „krůžkařskou“ muziku vedl Jaromír Běhůnek, který zklamaného hudebníka podpořil v naději na nové uplatnění, a to v lidové hudbě, řka: „Co na tom, že z tebe nebude Kubelík nebo Paganini? Koncertních hráčů bude dost, dobrých primášů málo! Proč by z tebe nemohl být Slávek Volavý?“ 

Po válce se Vítězslav Volavý už ke studiu na konzervatoři nevrátil – bylo mu dáno na srozuměnou, že vynucená pauza v koncertní přípravě a oproti nastupujícím studentům vyšší věk už mu na sólovou kariéru pomýšlet nedovolí. Smířil se s tím po svém – ihned v roce 1945 nastoupil na filosofickou fakultu brněnské univerzity, kde studoval češtinu a ruštinu; jako aprobovaný středoškolský profesor se v roce 1949 vrátil na „své“ gymnázium do Strážnice, kde vyučoval do roku 1956. Z podnětu prof. Vladimíra Úlehly, svého pozdějšího mentora v začátcích mladé strážnické muziky, vystudoval ještě dálkově etnologii (tehdy národopis) a hudební vědu u prof. Antonína Václavíka; titul PhDr. získal po obhájení disertační práce Svatební písně a jejich vztah k jednotlivým úkonům svatebního ceremoniálu. „Svou“ muziku začal ve Strážnici budovat ještě jako konzervatorista od roku 1943, kdy se na postu primáše střídal s Františkem Vajčnerem; na počátku vystupovali pod názvem Mladá strážnická cimbálová muzika, od roku 1946 jako Strážnická cimbálová muzika Slávka Volavého. S muzikou od konce 40. let minulého století vystupovala celá řada sólových zpěváků; v našem Okénku si můžete poslechnout Václava Harnoše, Jana Múčku, dále Volavého muziku v nahrávce tehdy Československého rozhlasu ze strážnických národopisných slavností z roku 1948 a pak o čtvrtstoletí mladší záznam zpěvu snad nejvýraznější ženské pěvecké osobnosti ze Strážnice a sólistku Volavého muziky, Marii řečenou Maryšku Procházkovou (na ilustračním snímku k článku společně se Slávkem Volavým), a to úžasnou baladu Pásl Janek krávy a Kačenka pávy – v celé její osmiminutové délce včetně krutého vyvrcholení tragického děje.

Volavého primášský styl hry odrážel jednak jeho vysoké hudební vzdělání s důrazem na precizní techniku hry a kultivovanou modulaci tónu, jednak cit pro střídmou ornamentiku a dynamiku i vedení melodie; díky jeho osobnosti vešel ve známost jako tzv. (Volavého) strážnický styl. Muzika vedená Slávkem Volavým získala hned v prvních ročnících Strážnických národopisných slavností (což byl původní název dnešního MFF Strážnice) ve třech po sobě jdoucích letech 1946, 1947 a 1948 první místo v soutěži cimbálových muzik; v roce 1955 zvítězila v ústředním kole celostátní soutěže lidových muzik v Praze. Kromě řady nosičů nahrála i hudbu k několika filmům (mj. Ještě svatba nebyla, Frona, Velká samota). Spolu s muzikou vystupuje ve filmových dokumentech Poslední hudci (1974, režie Karel Fuksa), Živá píseň Maryšky Procházkové (1975, režie Karel Fuksa) nebo Primáš (1977, režie Kuba Jureček).

Ze sólových zpěváků muziky, která se postupně prezentovala jako Mladá strážnická cimbálová muzika, Strážnická cimbálová muzika Slávka Volavého, Muzika Slávka Volavého (a teprve po smrti svého zakladatele a primáše jako CM Slávka Volavého), je zapotřebí zmínit rovněž Jana Míšu, Jana Gajdu, Václava Harnoše, dívčí trio Anna Vajčnerová – Marie Bučková – Marie Holubíková a též nepřeslechnutelné hosty z jiných regionů – Horňáka Luboše Holého a straňanskou zpěvačku Vlastu Grycovou; oba v našem pořadu dostanou příležitost ke zpěvu.

V roce 1956 bylo ve Strážnici založeno Krajské středisko lidové kultury, později přejmenované na Krajské středisko lidového umění, pak od roku 1968 označované názvem Ústav lidového umění a nakonec pojmenované Národní ústav lidové kultury; v jeho čele stál doktor Vítězslav Volavý jako jeho první ředitel od počátku, tedy od roku 1956 až do své náhlé a předčasné smrti v dubnu 1983 – tedy plných sedmadvacet let. Jak vzpomínají jeho současníci, tedy dnešní pamětníci a tehdejší odchovanci, byl šéfem náročným, ale spravedlivým. Z jeho podnětu se začalo s budováním Muzea vesnice jihovýchodní Moravy, dnes známého jako strážnický skanzen. S podobným nasazením pracoval i pro Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici od jeho počátků – zprvu jako tanečník a muzikant, od roku 1951 i na přípravě programu jako autor a v letech 1960–64 jako předseda programové rady festivalu; ten si jeho odkaz připomněl i v roce stého výročí jeho narození. 

Slávka Volavého by jistě potěšilo, že v jeho stopách se vydali dva jeho vnuci – bratři Vítězslav (*1977) a Lukáš (*1980), synové jeho dcery Tatiany, provdané Pálenské: oba prošli základní uměleckou školou ve Strážnici, kde se pod vedením tehdejšího ředitele a houslisty CM Jaroslava Čecha Jana Šafaříka v roce 1986 zformovala dětská cimbálová muzika. Žáčci pokračovali ve společném hraní i jako studenti gymnázia – cimbálku vedl houslista Vítězslav Pálenský, který tak po dědečkovi podědil nejen křestní jméno a hudební nástroj, ale také post primáše – a muziku vede dodnes. K muzice se později připojil (a dodnes v ní hraje) i primášův mladší bratr, klarinetista Lukáš Pálenský. Muzika natočila i několik hudebních nosičů; v pořadu zazní ukázky instrumentálních úprav verbuňku a danajů z alb Šla psota přes hory (1996) a Co sa stalo kdysi (2003).

Památku legendárního strážnického primáše jmenovitě připomínaly také tradiční listopadové Hudecké dny Slávka Volavého v Břeclavi, které založil břeclavský primáš Jožka Kobzík na kolegovu počest; setkání se koná dodnes, i když už pouze jako Hudecké dny. V roce, kdy si připomínáme sto let od Volavého narození, se od pátku 25. do soboty 26. listopadu 2022 pod záštitou Slováckého krůžku ve Staré Břeclavi koná už sedmatřicátý ročník tohoto hudebního svátku. Kromě pořadatelského Národopisného souboru Břeclavan a Folklorního souboru Dolina ze Starého Města vystoupí na sobotní přehlídce cimbálových muzik Slovácka cimbálovky Břeclavan, Jaroslava Čecha, jako host slovenský Skaličan, Horňácká cimbálová muzika Petra Mičky, Jura Petrů a Mužský sbor z Kyjova – a pochopitelně „nástupnický“ Strážničan.