Folklorní okénko: Cimrmanova akustická konstanta v lidové písni

Další díl Folklorního okénka bude pojednávat o významu takzvané akustické konstanty v lidové písni. O čem že to vlastně dnes mluvíme a co posloucháme? Vysvětlí odborník na slovo – zde přímo „za slovo“ – vzatý: pan Miloň Čepelka a jeho přednáška Nad operetním dílem Járy Cimrmana, předcházející uvedení Cimrmanovy hry Hospoda na mýtince. Od dob prvního uvedení této hry však uplynulo pár desetiletí a mezitím věda poněkud pokročila – a my máme dnes příležitost zamyslet se nad úlohou akustické konstanty v lidové písni. Jde – a přiznejme si to otevřeně a nahlas – o úlohu nemalou, ba přímo nezanedbatelnou. Uveďme si další ukázky krásných akustických konstant na příkladu dvojice drsných balad v podání Martina Prachaře s ženským sborem Oskoruša (Keď sa Janko na vojnu bral) a Vlasty Grycové (Náš Janíček nic nerobí): dvě balady – obě smrtné, každá svým způsobem: jednou umrlec z hrobu vyvolaný a vstatý, jednou sadista mučící svou milou k bolestivé smrti. Následovat budou dvě táhlice – jedna z Horňácka, jedna z Uherskohradišťska; každá má krásnou, zvukomalebnou, dlouhou a zdobnou akustickou konstantu složenou z několika citoslovcí. Zazpívají vám sboreček žen z Lipova (V širém poli hruščička) a Věra Domincová (Z jednej strany potoka).

Dále nás čekají dvě ukázky písní v hybném tanečním rytmu blízkém čardáši; obě mají svůj původ, jak se říkávalo, „na uherské straně“; první ukázka obsahuje snad neznámější akustickou konstantu  z lidových písní v našich krajích obecně známých – snad každý zná verbuňk Na tú svatú Katerinu, ‚katerinskú nedělu verbovali šohajíčka na vojnu“ a následující rychlou pasáž, takzvanou frišku, s akustickou konstantou podobnou zaklínadlu – čobogaj, něbogaj, čáry něbogaj  - jejíž skutečný význam nám však zůstává utajen. S tím se nespokojil výborný horňácký cimbalista a amatérský badatel magistr Petr Pavlinec, jenž výsledek svého bádání popsal v televizním pořadu Folklorika, v díle nazvaném Z Uher do Moravy přibližně takto (volně cituji): zmiňovaná friška se v Maďarsku, zemi původu písně Na tú svatú Katerinu, k této písni nepřipojuje; je to samostatný popěvek, jenž byl  v moravské podobě písně samozřejmě zkomolen: „čobogaj“ zní v originále „cserebogár“ (čérbogár) a znamená to česky „chroust“. Celý popěvek přeložený do češtiny zní přibližně takto: „Chroust, chroust, zlatý chroust, jednou za rok jsou Vánoce a velkomožná paní se chce vdávat.“ Konec citátu z badatelské práce magistra Pavlince. Na tú svatú Katerinu vám zazpívá mužský sbor Lúčka z Kudlovic, druhou píseň – Tam za Váhom biely dom – horňácký hudec Martin Hrbáč.

Ale poslyšme důkaz, že akustická konstanta se vyskytuje netoliko v písních moravských, ale je bez obtíží dostupná i u písní bohémské – totiž české - provenience:  Jindřich Hovorka nás zavede do svých rodných Českých Budějovic (Budějce, Budějce) a soubor Dyleň na „svoje“ Karlovarsko (Chtěl jet sedlák do mlejna).  Je tedy zřejmé, že nejen balady – i žertovné popěvky mají své půvabné akustické konstanty.

Dále nás čekají méně známé, neohrané písně – dvě z Horňácka, jedna ryze valašská, tempem i typem jisté nadsázky v ní použité. Něžný dívčí hlas Jiřiny Mikloškové (Sadila sem růže) a dětský hlásek Martina Hrbáče (Vyletěla holubička) z prvních dvou ukázek vystřídá hlas Františka Segrada (Naša Kača leží chorá) - pravého Valacha každým coulem, který odešel nedávno na věčnost. Budiž tento žertovný popěvek milou vzpomínkou na dobrého chlapa, který tu chybí.

Akustickou konstantu nejdeme také – zcela pochopitelně – také v ukolébavkách, a to napříč všemi českými i moravskými folklorními regiony: samozřejmě v nádherné zvukomalebné, konejšivé podobě řady citoslovcí: kdo by neznal překrásnou ukolébavku z Plzeňska Hájo, hájedlo, hajčičí, hajčičí, kterou svého času v televizním pořadu Zpívánky naučila paní Věra Příkazská celou republiku? Ta samozřejmě v našich ukázkách nemůže chybět. Přidáme dvě ukolébavky z Karlovarska a jednu z Brněnska, v nářečí blízkém hanáčtině.

V naší rozrůstající se sbírce cimrmanovských akustických konstant nemohou pochopitelně chybět ani koledy a písně vánoční:  začneme populární koledou Pásli ovce Valaši ve dvou verzích, totiž v lašské a valašské (s další obecně známou akustickou konstantou, kterou dobře zná každé dítko, totiž hajdom, hajdom, tydli dom). Další, méně známá valašská vánoční píseň nám ukáže, že akustická konstanta nemusí mít vždy podobu citoslovce či několika citoslovcí za sebou jdoucích – může to být například zkomolená latinská modlitba - jako v písni Byla lúčka zelená. Takřka stejnou „nábožnou“ podobu má také akustická konstanta vánoční písně původem z Hané – Na čem pan Bůh sedí.

Naše badatelská práce – pátrání po akustických konstantách v lidových písní z Čech a z Moravy – tímto pořadem rozhodně nekončí;  budeme pozorně poslouchat, a kde se objeví byť jen náznak akustické konstanty, zaznamenáme a časem opět podáme o výsledku našeho bádání zprávu. Posluchače vyzýváme ke spolupráci. Pro tentokrát se s vámi rozloučíme roztomilou dětskou koledou s několika různými akustickými konstantami, jak ji pro vás nazpívala straňanská Vlasta Grycová.