Folklorní okénko 22. srpna 2012: Jarmila Šuláková

Folklorní okénko 22. srpna 2012: Jarmila Šuláková

Ve Folklorním okénku s podtitulem A ja taká dzivočka vám nabízíme reprízu pořadu Heleny Bretfeldové. Poslechnete si malý zpěvácký profil legendy valašské lidové hudby Jarmily Šulákové.

 

Ve Folklorním okénku věnovaném Jarmile Šulákové zazní jak její „hity“ z padesátých a šedesátých let minulého století (A vy páni muzikanti,  A ja taká dzivočka, Kdyby byla Morava, Jede Valach na hody), tak i méně známé perly z valašské klenotnice lidové hudby (Vodička z Bystrého, Zadala matička, Pacholíčku můj); zazpívá také se svým stálým pěveckým kolegou Jožkou Lažou  i v rodinném tandemu spolu se svou maminkou Blaženou a dcerou Zuzanou.

* * * * *

V předlistopadovém období patřila tzv. lidová hudba – většinou její fragmenty uměle komponované do tzv. uměleckých pásem, často s „budovatelskou“ tematikou oslavující „pracujícího člověka“ – k státem podporovaným oblastem;  prioritním hudebním žánrem byla dechovka, v médiích, zejména v „budovatelských“ filmech profanovaný nebo přímo karikovaný folklór se lidem namnoze protivil.

Přesto se našly osobnosti, které vyrostly v oblastech se skutečnou, dobře uchovanou a nepřerušenou folklorní tradicí a dokázaly ji poctivě zprostředkovat celému národu. Taková byla a je Jarmila Šuláková, rodačka ze Vsetína, opravdová a nezpochybnitelná národní umělkyně a „korunovaná“ královna valašské písně. Známe ji především jako zpěvačku, ale je také sběratelkou valašských lidových písní, výbornou bavičkou a vypravěčkou – a málokdo ví, že v muzikách působila též jako tanečnice.

Narodila se na vsetínském předměstí 27. června 1926 do muzikantské a divadelní rodiny: maminka byla nadšená ochotnická herečka se zálibou v operetě, tatínek všestranný amatérský muzikant ovládající několik nástrojů. Oba své zálibě holdovali i doma a Jarmila už jako dítě výborně zpívala. Od školních let chodila do pěveckého sboru a v něm získala i základy pozdějšího repertoáru.

Z nutnosti se vyučila kožešnickou švadlenou, ale řemeslo jí k srdci nepřirostlo;  živila se jím jen tři roky po vyučení a pak se jejím osudem a (zprostředkovaně) i profesí stala hudba – nejprve, v devatenácti letech, přišlo pozvání  do cimbálové muziky „strýca Michálka“, později pojmenované podle spřízněného souboru Vsacan, a s touto muzikou vzápětí i první nahrávání pro (tehdy československý) rozhlas.  V roce 1950 se muzice oddala i profesně – stala se vedoucí prodejny Supraphonu ve Vsetíně a pracovala v ní nepřetržitě a věrně až do penze v roce 1985. Brzy měla příležitost prodávat i desky s vlastními hity – písničky Okolo Suče, A vy páni muzikanti nebo Kyčera , Kyčera si s ní prozpěvovala celá republika.  Sama s humorem vzpomíná na situace, kdy jí někdo v krámku pochválil či pohaněl její vlastní nahrávky nevěda, kdo mu je prodává.

Sebevědomá, ale skromná zpěvačka na sobě vytrvale pracovala – tehdy už pod vedením budoucího manžela Ludvíka Schmidta, houslisty a sběratele lidových písní; po Vsacanu přišla „jejich“ Kyčera, pro kterou s manželem sbírali materiál po dědinách na vsetínské Bečvě – staří pamětníci jim zpívali, oni zapisovali a učili se.  Cimbálová muzika Kyčera fungovala čtrnáct let, pak se muzikanti rozešli na vojnu a na školy. V devětadvaceti se stala matkou dcery Zuzany, provdané Pavlůskové, jež podědila část jejího jedinečného hlasového fondu, ale nikoliv její oddanost lidové muzice.

V polovině minulého století se v interpretaci lidové písně pořádala řada soutěžních přehlídek – a pokud Jarmila Šuláková zrovna nevyhrála, tak se většinou umístila na stupních vítězů (1957 MFF Strážnice, 1955 Světový festival mládeže ve Varšavě, 1957 tentýž festival v Moskvě).  Díky muzice procestovala celý svět – sama nejraději vzpomíná na zájezd do USA v roce 1969, kdy zpívali krajanům a pobývali v jejich rodinách.

Kromě domovského Vsacanu a Kyčery spolupracovala rovněž s celou řadou jiných (nejen valašských) souborů a lidových muzik – výrazněji s Kašavou, Olšavou, Cimbálovou muzikou Michala Miltáka, Polajkou, s cimbálovou muzikou Soláň i souborem  Jasénka. Ke třem jejím „osudovým mužům“ patří kromě manžela Ludvíka Schmidta (bohužel brzy zemřel, paní Jarmila je dlouholetou vdovou) zpěvácký souputník Josef Laža a cimbalista a hudební redaktor ostravského rozhlasu Jan Rokyta. Zejména setkání s Janem Rokytou bylo pro Jarmilu Šulákovou v mnohém osudové – právě on inicioval celou řadu společných vystoupení i rozhlasových nahrávek s ostravskou Cimbálovou muzikou Technik, jejímž je dlouholetým cimbalistou a především duší, tedy uměleckým vedoucím. Spolupracoval s Jarmilou Šulákovou na několika sólových albech – od jediného (!) , eponymního předrevolučního u Supraphonu (1979) až po zpěvaččin umělecký vrchol, album Valaši, Valaši (1996), pro které s chutí a empatií pro už trochu níže položený, ale pořád nádherně barevný a krystalicky čistý hlas Jarmily Šulákové vybral, upravil a nastudoval jedinečnou kolekci lidových písní převážně z Valašska a z moravsko-slovenského pomezí – a ještě ji citlivě doprovodil na cimbál i s malou kapelou.

Mnohaletá byla také spolupráce Jarmily Šulákové s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů, který vlastně provážela po celou dobu jeho existence – sólistkou BROLNu se stala krátce po jeho založení v roce 1952 a spolupráce přetrvala až do jeho znovuobnovení pod rozhlasovými křídly; účinkovala i na nedávných galakoncertech k výročí orchestru.

Ačkoliv její doménou zůstala podnes lidová píseň, od roku 1996 vystupuje s folkrockovou kapelou Fleret z Vizovic. Zprvu jednorázová spolupráce přerostla v trvalou symbiózu, která sice nenašla pochopení u puristických folkloristů neuznávajících lidovou píseň za doprovodu kytary a bicích, zato Jarmile Šulákové otevřela cestu k několika dalším generacím posluchačů, které si na koncertech podmaňuje svou neuvěřitelnou vitalitou a neslábnoucím entuziasmem. Z tohoto působiště si také odnesla svá nejnovější přízviska „valašské tornádo“ a „šulambáda“; na obě je patřičně hrdá. Samozřejmě stále vystupuje jako host s řadou cimbálových muzik především doma na Valašsku.

Autorka článku: Helena Bretfeldová