Cecilka nebo Kateřina uzavírá před adventem zábavy?

Na den svaté Cecilie, patronky hudebníků (22. listopadu), scházeli se podle stanov členové literátských bratřin, zpěváckých a hudebních bratrstev, společnosti zváčů a svatebních družbů, k výročnímu shromáždění. Tam po mši svaté jednali o spolkových věcech, přijímali nové členy, prohlíželi hudební nástroje a další. K večeru šli do hospody, kde byla zahájena veselá taneční zábava Cecilská, na rozloučenou s veselostí před adventem.

Cecilky účastnila se pak po večeři a úklidu chasa. Přišli také sousedi s ženami a dcerami. Nebyla to však muzika slavnostní, se svátečním šatem. Na Cecilku se chodilo jen tak a napolo svátečně, ale zábava bývala buná, skočná jako o pouti, o obžínkách a posvícení. K půlnoci přišli i maškarádi, kominík, žid s rancem, mlynář, kovář s harmonikou, chasníci v ženských šatech a skotačili, škádlili sebe i tanečníky a děvčata v půlnoční přestávce. „Tak už jen do toho, už se mračí advent,“ pobízel sedlák k veselosti. Tancovalo se až do bílého rána, do 8-9 hodin po svaté Cecilii.

Ve Stochově zaznamenali písničku, která se zpívala vždycky na Kladensku o zábavě svaté Cecilije jako muzikantská a kantorská píseň za všeobecného ticha při zahájení zábavy:

Slavný ouřad učitelský

jest devátý kůr andělský,

učitelové jak zemřou,

hned před trůn Boží přijdou.

Andělé je přivítají:

Vítáme vás, kamarádi.

Cecilie tak vítajíc,

na varhany ukazuje:

Et laudomus gloria inegcelsis!

Po zaniknutí literátských sborů a muzikantských družin zapomínalo se na patronku muzikantů svatou Cecilii a místo Cecilek se přenesly zábavy na rozloučenou před adventní a vánoční dobou na den svaté Kateřina (25. listopadu).

Ustálil se zvyk, že ženy a dívky oplácely, ohřívaly mužům a chasníkům posvícení, to je: postaraly se o pohoštění tanečníků a o muzikanty. Říkávalo se: „Žádné ranty, na svatou Kateřinu ženy platí muzikanty.“ Rozumí se, že za peníze na kateřinskou zábavu si vyhradily ženy a děvčata stejné právo, totiž tanečníci seděli u kamen, na lavicích podle stěn, stáli před okny a ženy a děvčata kývala na ně, aby šli do kola. Dělo se to všechno čtveračivě a skotačivě, s potutelným šelmovstvím). Jen o půlnoci měli mži jednu, dvě volenky. Ale k ránu už ženské právo nevládlo a tanec se rozvířil o překot, zvláště když na rozloučenou s tancem před adventem lákala rychlá muzika na kalup.

Konec zábavám a tanci. „Řekla Káča Barce: Nechme toho tance!“ Blíží se dojímavá doba zimních zábav, obchůzek, předehra Vánoc…

Z knihy Čeňka Zíbrta Veselé chvíle v životě lidu českého

zpracovala Helena Hájková