Starodávný kroj a hody v Němčičkách

     Pro co nejzdařilejší a nejautentičtější rekonstrukci původního kroje byly podstatné především zachovalé krojové součásti ze sbírek muzejních institucí, a to zejména Městského muzea v Kloboukách u Brna. Kloboucké muzeum je nejstarším v rámci okresu Břeclav a na vzniku jeho bohatých sbírek se podíleli i bratři Alois a Vilém Mrštíkovi (mimochodem velcí ctitelé hanácko-slovácké kultury) a Augusta Šebestová. Její zásluhou je zachována také zdejší specifická výšivka, a to od doby jejího vzniku (kolem poloviny 18. století) až do jejího zániku (kolem roku 1870).

     Rekonstruovaný kroj byl v dubnu loňského roku úspěšně představen jak odborníkům-etnografům  v oboru lidový textil, tak zástupcům muzejních institucí a národopisných souborů z hanáckého Slovácka. Pokud v té době měli autoři rekonstrukce nějaké mety, pak to bylo využití kroje v souborech, jejichž repertoár se odkazuje i na 19. století. Tak se i skutečně stalo v případě souboru Zavádka z Čejkovic a o něco později i souboru Salajka Dambořice. Že však tradiční podoba kroje zaujme i soukromé osoby, které do její realizace zainvestují nemalé peníze, to nečekal nikdo.

    Největší odezva se dostavila od znalců a ctitelů hanácko-slováckých tradic v obci Němčičky, kteří se rozhodli, že kroj představí na letošních hodech. Tak se i stalo a kroj v podobě, v níž se nosil v Němčičkách před více než 150 lety, opět spatřil světlo světa.

     Tato vůbec první prezentace původního kroje v rámci současné hodové a krojové tradice se setkala s příznivými reakcemi, s nimiž by průměrně vybavený skeptik, vycházející z reálného předpokladu, že hanáckoslovácký kroj už nečeká nic jiného než „uvyvíjení se“ do zaslouženého kolapsu, rozhodně nepočítal. Němčičtí tak jako první vyslyšeli už více než 100leté snahy takových zastánců kroje hanáckého Slovácka, jako byli Vilém Mrštík či Jakub Vrbas („Tradice lidového kroje jest hodně stará a zasluhuje si, aby tento kroj byl obnoven ve své kráse a ryzosti.“). Jako první našli inspiraci nikoliv v ohlížení se kolem sebe, které přináší jen další a další kumulaci zdobných prvků a výpůjček (z Podluží), ale v návratu ke svébytnému  dědictví svých předků.

     V současné době existuje již 10 krojů.Každý z nich byl konzultován jednotlivě, a to „od hlavy k patě“, a je zcela originální.Ušití a vyšití krojů (včetně kožených opasků) se vynikajícím a mimořádně citlivým způsobem zhostila paní Yveta Petrásková z Bořetic. 

     A jak v krátkosti charakterizovat „starodávný“ kroj, v němž prý o letošní prezentaci na hodech v Němčičkách nikdo nepoznal souvislost s krojem současným?  Hlavním inspiračním zdrojem mu byla (jako u mnoha jiných krojů) vojenská uniforma – v našem konkrétním případě mimořádně atraktivní uniforma husarů tvořená mj. přiléhavými vestami a soukennými kabátci s vysokým límcem – tzv. dolmany – zdobenými na přední části hustými vodorovnými řadami žlutozlatých šňůr, prýmků a kovových knoflíků.  Husaři patřili k nejprestižnějším jednotkám v armádách evropských států a na Hustopečsku se objevovali především za válek o dědictví rakouské (40. léta 18. století) a za napoleonské invaze (1805 a 1809).

     Hanáčtí Slováci tento „husarský“ způsob zdobení aplikovali na své soukenné vesty – korduly a svrchní kabátce – lajbly. U toho však nezůstalo a výrazné zdobné prýmkování se objevilo i u ženských kordulek, což je jev skutečně unikátní.

     Mužský kroj doplňovaly nažloutlé kožené kalhoty (koženky), zhotovované především z jelenice, košile s širokým spadeným rukávem, vysoké kožené boty, bohatě vyšívaný opasek, „širočajzný“ klobouk, černý nákrčník a velký obřadní kapesník, upevňovaný k nejhořejší dírce vesty.

     Ženský kroj měl štíhlou siluetu sukní (nosila se maximálně jedna spodnička). Zástěry byly velmi široké. Sešívaly se ze dvou pruhů plátna, které byly vepředu spojeny zdobným stínkem a byly zřaseny do vysokého límce. K nejoblíbenějším patřily zástěry zdobené technikou šité batiky a barvené v indigu. Hlavu svobodných dívek zdobil velmi bohatý věnec přivázaný k temeni stuhami – tzv. úvazovkami. Jinou alternativou byla šatka, nádherně vyšívaný pruh plátna, který se uvazoval kolem hlavy. Na nohou se nosily červené punčochy a střevíce s „přazkama“. Vdané ženy nosily velké bílé šátky (rozměry kolem 140 x 140 cm) – tzv. šaty, které se uvazovaly na temeni a byly zdobeny vyšitými kyticovými kompozicemi. Kolem roku 1820 se i na hanáckém Slovácku prosadily turecké šátky, které pak nosily ženy všech stavů.

     Kroj se vyznačoval sytými a tmavými barvami, a i když byl zdobený, neubíralo mu to na pohodlnosti (ženy v něm mohly bez problému sedět), takže současným nositelům „starodávného“ kroje v něm nehrozí žádná zdravotní ani estetická újma. Inspiraci v podobě originálních oděvních součástí z 18. a 19. století skýtá i výstava „Tradiční výtvarná kultura hanáckého Slovácka“, která je až do 19. září 2010 ke zhlédnutí v hustopečském muzeu.

                                                                           Soňa Nezhodová, Městské muzeum a galerie Hustopeče

Foto č. 1:

Kroj nebyl jednobarevným kostýmem. Barva kalhot neodpovídala barvě kordul, takže nositelé nebyli slovy Augusty Šebestové „celí černí jak kavky“. Kožené kalhoty (koženky) se u ženatých mužů zužovaly do bot, u svobodných končily u kolene, kde se svazovaly řemeny, které měly zdobené (vybíjené) zakončení. K těmto krátkým koženkám se nosily výhradně modré punčochy. Koženky se vyšívaly v linii bočních švů a bočního puntu, nikoliv v linii předních kapes (které na nich vůbec nebyly), stehen a zadních partií, jak je to dnes často k vidění.

Foto: Robin Šibl, 2010.

Foto č. 2:

Bohaté prýmkování bylo inspirováno krátkými husarskými vestami a kabátci (dolmany). Svobodní muži užívali zlatožlutých prýmků, ženatí nosili „studené“ barvy – zelenou a černou.

Foto: Šárka Seifertová, 2010.

Foto č. 3:

Nezbytnou součástí mužského kroje byly široké opasky (i s několika přezkami), z nichž některé dosahovaly úctyhodné šíře. Kromě staré techniky vybíjení na nich nechyběla výšivka z vlny, pavího brka a intarzie z kůže. Opasky patřily k součástem (stejně jako obřadní kapesník či výšivka košile), které se „podepisovaly“ – byl na nich totiž vyšit monogram či celé jméno majitele.

Foto: Robin Šibl, 2010.

Foto č. 4:

Rukávy košil a ženských rukávců nebyly usazeny v ramenním kloubu, ale připojovaly se pravoúhle (spadený rukáv). Mužské košile měly velmi široké rukávy a zavazovaly se na tkanice. Vyšívaly se zpravidla v linii spadeného ramenního švu, manžety a výstřihu. Ženské rukávce se vyšívaly zejména v linii spadeného ramenní švu, taclí a límce. Zatímco výšivka na plátně byla stylizovaná a maximálně dvoubarevná, výšivka na suknu a kůži využívala širší barevné spektrum a kromě stylizovaných motivů se využívalo i zdobného krejčovského prošití (tzv. krejčovská výšivka).

Foto: Robin Šibl, 2010.

Foto č. 5:

Kroje svobodných se vyznačovaly výraznými květinovými aplikacemi: mužský klobouk měl trojrohou vonici na klobouku a jednoduchou vonici na klopě. Ženský věnec byl velmi bohatý (na jižní Moravě by těžko našel konkurenci) a na temeni se svazoval stuhami-úvazovkami. Ke svazování květin se užívala červená stuha. Červená barva patřila k nejoblíbenějším – i na výšivkách na plátně se jí používalo nejčastěji. Také podvazadla byla tvořena stočenou červenou stuhou a ženské punčochy byly výhradně červené.

Foto: Robin Šibl, 2010.

Foto č. 6 a 7:

Na letošních hodech v Němčičkách se sešli ctitelé tradičního kroje s nositeli současného slavnostního kroje. K vidění byly i různé stylizace „ženáčských krojů“, odkazujících se zpravidla k první polovině 20. století. Naskytla se tak mimořádná přehlídka kroje v rozmezí téměř 200 let.     

Foto: Robin Šibl, 2010.

(autorka článku je etnografkou a vedoucí Městského muzea a galerie v Hustopečích - pozn.red.)