Spolupracovník Vladimír Salčák: deset let s Proglasem

Vladimír Salčák se narodil 5. dubna 1936

Z knihy Milana Koukala: Dechovka

Poprvé dal o sobě světu jasným hláskem vědět 5. dubnový den 1936 v Petrově – malé vinařsko- vinohradnické dědině na krásném Moravském Slovácku.Vzpomíná: „Vyrůstal jsem v chudobné rodině, tatínek byl železničářem. Právě kvůli tomu, aby pořád nemusel dojíždět do služby ve Veselí nad Moravou, postavil si tam domek - samozřejmě na dluh. Do nového se rodina stěhovala roku 1938, zrovna v době mobilizace.“ Od té doby tedy Vladimír Salčák žije ve Veselí.

A jak se tak seznamoval s muzikou?

„Nikdo z rodiny se jí nevěnoval, i když tatínek rád dobře zpíval, při každé práci. Naučil mě mnoho písniček. Za svoji konzervatoř i univerzitu současně považuji chvilky při obdělávání vinohradu. Tam při zpěvu pěsniček, kterých tatínek znal víc než dost, se utvářelo moje hudební cítění.“

Vzpomínky pokračují: „K muzice jako takové jsem se dostal díky své starší sestře. Pracovala také na nádraží a někdy ve službě zaskakovala za Josefa Břečku ze Vnorov, což byl křídlovák tehdejší slavné Kaděrovy železničářské dechovky. Pan Břečka ji na oplátku nabídl, že mě bude učit na křídlovku. U něj jsem se naučil tvořit tón, rozdělení not a přehrál několik lekcí z Pilátovy školy.“

Jak jsem se od pana Salčáka dozvěděl, víc ho ovšem jako jinocha lákal sport. Potom čekalo učiliště ve Gbelách na Slovensku, kde se učil vrtním horníkem. Hrál jako učeň ve zdejší  malé dechovce, ale uměli jen pár skladeb. Potom studoval průmyslovku v Břeclavi, kde chvilku laškoval s baskřídlovkou v začínající dechovce mladých muzikantů. „Potom jsem se ale až do svých čtyřiceti let považoval jen za velkého fanouška dechovky“, vrací zas čas stále usměvavý autor. Celý život zastával technické funkce ve svém oboru, věnoval se rodině a také své velké zálibě –turistice.

Jeho domovské Veselí nad Moravou se tehdy mohlo pochlubit dechovou hudbou Veselankou, která se později přejmenovala na Veselany. Tady působil Vladimír Salčák jako konferenciér (dnes se říká moderátor), ale i příležitostný zpěvák, protože rád a slušně zpíval. Přes doprovodné nástroje se propracoval až na post prvního křídlováka. Konec „foukací kariéry“ udělala choroba srdíčka – dostal kardiostimulátor.

„Pustil jsem se do textování melodií, ba i hledání nových. Pomáhali mi moji přátelé a kamarádi muzikanti. Do nějaké hudební školy jsem nechodil ani minutu! Jednou jsem se dostal na školení kapelníků, kde o instrumentaci a aranžování skladeb přednášel perfektní Slávek Smišovský. Já bláhový jsem si do té doby myslel, že napsat píseň je jednoduchá záležitost. Hodně mi dala i spolupráce s dalším opravdovým muzikantem a profesionálem – Pepíčkem Růžičkou, hudebním redaktorem Československého rozhlasu.“

Salčákovou slavnou skladatelskou premiérou se měl stát výtvor v rytmu valčíku, který utvořil úpravou dvou lidových písní. „Jenomže když jsem skladbu dal s tlukoucím srdcem na pulty kapely a muzikanti ve zkoušce zahráli to, co jsem do notové osnovy napsal, přišla studená sprcha z úst kapelníka: ‚Saloňu, nechaj teho zavčasu, nic z tebe nebude!´ Tento výrok mi zněl dlouho v uších. Jenže já si, byť notně zklamán, v duchu řekl: ‚A třeba bude!‘Obklopil jsem se odbornou literaturou, začal studovat partitury známých autorů, textovat.“

Komu jste textoval první melodii?

„Byl to Jarda Vinklárek - kapelník, pod kterým jsem až ve svých čtyřiceti letech hrál druhou křídlovku. Podařilo se mi na nádhernou melodii jeho mazurky Dám ti bílou růži napsat snad adekvátní text.

Pak jsem si téměř doslova vymodlil melodii od Františka Maňase. Trvalo mi neskutečně dlouho, než jsem se mu odvážil poslat text. S tlukoucím srdcem jsem pak otevíral obálku s jeho odpovědí. Jásal jsem radostí, když jsem si přečetl od Františka pochvalu. Dnes se pyšním šedesátkou společných skladeb. Byl jsem jeho nejčastějším textařem.“

„Další texty mi zhudebnil Slávek Smišovský a pak se mi nějak začalo dařit. Oslovovalo mě víc a víc autorů, abych jim otextoval jejich melodie.“

A výčet zájemců by byl opravdu předlouhý, je jich na sedmdesát  – počínaje čtyřkou  ze slavného valašského muzikatského rodu Maňasů. Uvedu alespoň pár dobře známých jmen: Ladislavové Kubeš a Hrdlička, Ádové Školka a Doško, Jiří Vrána a Volf, Jan Slabák, Josef Vejvoda, Aleš Sigmund, Dalibor Brázda, Zdeněk Gurský, Miloš Machek, Vladimír Fuka, Jan Lipold, Antonín Koníček…

Inspiraci často přivezl vlak

Mnohého by jistě zajímalo, jak vlastně taková písnička přichází na svět. Vladimír Salčák přiznává: „Skládám těžce, zásadní pro mne je, aby moje dílo k něčemu bylo. V minulosti jsem dost služebně cestoval vlakem a v něm dodnes dostávám dobré nápady nejčastěji. Vzpomínám, že cestou z Pardubic do Veselí se mi podařilo složit tři texty – ten poslední jsem měl hotový za šestnáct minut. Jindy jsem ale na objednané písničce pracoval tři čtvrtě roku. …“

Kdo bývá vaším prvním posluchačem?

„Mým prvním kritikem je moje žena Marie. Je sice tolerantní, ale spoustu textů mi neschválila. Naše vzájemné tvůrčí diskuse došly dokonce až tak daleko, že jsem jí jednou řekl: ‚Když jsi tak chytrá, tak něco napiš!‘ Stalo se, začala skládat a dnes je se svými texty rovněž zastupovanou členkou Ochranného svazu autorského. Pravdou je, že bez dobrého rodinného zázemí by se mi dílo nikdy tak nedařilo.“ Také proto mohla s posledním májovým dnem roku 1992 vzniknout nádherná písnička:

 Slovácké mamičky, to sú kytičky

v rozkvetléj zahrádce pěkné růžičky.

Tisíce dlúhých prošel sem cest,

nikde sem takých neviděl kvést,

takých růží kvést.

Slovácké mamičky skromné pomněnky,

v travěnce studánky plné voděnky.

K mamičce svojéj chtěl bych zas jít,

voděnku čistú ze dlaní pít,

čistú vodu pít.

Blahoslav Smišovský, Vladimír Salčák: Slovácké   mamičky

Slepá závist docela nezmizela

Dílo je opravdu přebohaté - tak, jak šel čas, spolupracoval s různými dechovkami, například Stříbrňankou a Boršičankou a mladou dechovkou Vnorovjané - jako konferenciér. Jinak jeho písničky nahrály desítky výtečných dechovek - třeba (abecedně): – Bojané, Dolanka, Dambořanka, Frajárka, Hovorané, Lanžhotčanka, Mistříňanka, Moravanka, Pohoranka, Straňanka, Šohajka, Valaška, Vlčnovjanka, Veselané, Vracovjáci, Žadovjáci…

Dostal se i k moderování rozhlasových pořadů . Každý týden po téměř dva roky uváděl v Českém rozhlasu Brno „Ze světa dechovky“, potom přešel i do Rádia Proglas k pořadu „Hrají a zpívají moravské dechovky“, občas tam rovněž uvádí relaci „Jak se vám líbí dechovka?“

S úsměvem zdůrazňuje: „Naprosto se necítím a nikdy jsem se ani v nejmenším necítil jako profesionál. Já jsem totiž nikdy do žádné hudební školy nechodil – a tato skutečnost je mi, ač je to k nevíře, někdy dokonce dávána k tíži.“

Co by úspěšnému tvůrci jeho možní nepřejícníci záviděli?. Myslíte, že by je tak dráždila nad městem honosná vila s iniciálami (v noci do daleka zářícími) V. S.? Samozřejmě s velkým krytým bazénem, malým golfovým hřištěm, v zimě s ledovou plochou na bruslení. Jistěže výjimkou není osobní komorník i jiné uctivé služebnictvo, pár nablýskaných automobilů a profesionální šofér. Exotické dovolené, aby tady netrpěl na podzim pochmurným počasím a v zimě vrtochy přírody, i když má zimní zahradu? Pravda, je to nádhera – ale jen možný sen.

Realita je diametrálně jiná: Vladimír Salčák má v soukromém vlastnictví byt v paneláku, auťák z autobazaru – a také radost, když za svůj text dostane vůbec nějaký honorář. O rajské dovolené se mu jen zdá. Tak takhle nečítankově žije reprezentant tuzemské dechovkové elity – textař, skladatel, publicista, také spisovatel, jevištní i rozhlasový moderátor, ba i člen redakční rady bývalého měsíčníku Dechovka z  Moravy, Slovenska a Čech.

S upřímností sobě vlastní přiznává, že to, co skládá, považuje za pseudofolklór. „Čistý folklór by totiž neměl mít autora, ale ty většinou známe. Největším pohlazením po duši pro mne je, když slyším, že moji skladbu uvedou jako lidovou. To totiž znamená, že lid ji přijal. A to je pro mne největší odměna.“

Uvedu namátkou alespoň pár dalších titulů ze Salčákovy tvůrčí díny: Vnorovský verbuňk, Břeclavská voděnka;Večerní valčík; Skončilo léto; Píseň zvonů; Skoval sa měsíček; Nad tichou Orlicí; Chodníček do Chřibů; Blúdila pěšnička; Nemocné srdéčko…

Vždy a všude se hrdě hlásí ke své domovině. Co pro něj znamená ten krásný moravský kraj?

„Předně tedy maminku, tatínka, domov a rodinu. Nikdy jsem netoužil žít někde jinde než právě tady, mezi vinohrady, loukami, kde jsem v mládí slýchával znít písně z úst lidí, kteří si bez nich neuměli život představit. Nebyl jsem miláčkem bývalého režimu, spíš naopak, ale na emigraci jsem nepomýšlel ani náhodou.“

Svůj upřímný vztah k rodné hroudě dokázal v roce 2004 (?), když svými verši okrášlil melodii známého pražského muzikuse Josefa Vejvody. Tak vznikl působivý text Pivem nebo vínečkem, který se stal opravdu šlágrem..

Uvědomil jsem si to znovu když rozjásaná polka v plné parádě uzavírala společné vyhrávání několika zvučných kapel (mj. Boršičanky a Žatečanky) v červnu 2006 na třetím ročníku oblíbemého Hopfestu v Žatci.

„Dechovka je nesmrtelná, ať se to komu líbí - nebo ne! Oni totiž nejsou jen hloupí lidé. A ti chytří nepřipustí, aby lidská blbost zvítězila. Možná to přijde později, ale třeba se podaří těm, kteří hledí na dechovku přes prsty, naladit si na satelitních vysílačích programy, které vysílají okolní televizní kanály ve velmi sledovaných časech. Není přece možné, aby ti, kteří se tam tak báječně baví při dechovce a lidové muzice, právě před malou chvíli popadali ze stromů..Takže jednoznačně – dechovka byla, je a určitě bude!“