Folklorní okénko: Dalmatinske klape (dalmatské pěvecké sbory)

Počátky sborového zpěvu v jižní, střední a severní Dalmácii (centry bývaly tradičně Trogir, Split a Dubrovník, ale také např. Hvar, hlavní město stejnojmenného ostrova) lze najít v „glagolském“ zpěvu náboženských bratrstev středověku. Glagolský (později též gregoriánský) chorál se uchovával v ústním podání jako součást chorvatského liturgického zpěvu křesťanské církve západního ritu po takřka deset století. Z doby od 11. do 15. století existují též kusé zápisy v kronikách, darovacích listinách, knižních rukopisech i v liturgických knihách – evangeliářích, antifonářích, misálech. První osobností, o které se historické prameny chorvatské hudby zmiňují, je záhřebský biskup Augustin Kažotič (1260–1323), který chrámový zpěv prokazatelně vyučoval i komponoval (dochovaly se rukopisy několika jeho děl). V historii chorvatského církevního zpěvu se prolínala trojice jazyků (staroslověnština, chorvatština a latina) i trojí písmo (glagolice, chorvatice a latinka).

Podobně jako v českých zemích i zde církevní vzor formoval také podobu lidového hudebního výrazu. V průběhu 15. století se zájem o hudbu rozšiřuje i za zdi klášterů a kostelů a od poloviny 16. století se začínají psát dějiny lidové písně. V Dalmácii zprvu především ve větších městech na pobřeží – ve Splitu, v Trogiru, v Dubrovníku. Postupně se diferencuje světská, lidová píseň od církevní vokální polyfonie. Ještě v 17. století má rozhodující vliv na podobu hudebního života prostředí kostelů a klášterů – za vývojem dalmatské hudby v období baroka stojí trojice církevních řádů: jezuité, františkáni a pauláni. Gregoriánský chorál dostává podobu dříve nevídané monumentality a do bohoslužebných písní pronikají nápěvy světských melodií, očištěné ovšem od „pohanských“ textů.

Od 19. století se formuje lidová píseň zhruba do podoby, v jaké ji známe dnes – odraz světského života v národní hudbě, provázející každodenní běžné i sváteční rituály. Zatímco pevninská, severní část Chorvatska nese ve svém folklóru výrazné stopy někdejší příslušnosti k habsburské monarchii, a tudíž zřetelné vlivy středoevropské (dnes bychom řekli „globalizační“), pobřeží a ostrovy, tedy Istrie a Dalmácie, si uchovaly starou písňovou tradici ovlivněnou liturgickou melodikou, zejména gregoriánským chorálem, s jemnými náznaky vlivů italských (Dalmácie byla až do roku 1797 pod správou Benátské republiky). Z někdejších chrámových sborů se rodí první „klapy“, později i první amatérské hudební společnosti, kapely „tamburašů“. Narativní formu, a někdy dokonce i fragmenty modlitebního textu, si starší lidové písně z dalmatského pobřeží zachovaly dodnes.

Podobně jako v našich horských oblastech se i v Dalmácii církevní tradice lidového zpěvu uchovala nejlépe na ostrovech, kde dodnes tvoří výrazný prvek náboženské sounáležitosti a prostředek vyjádření příslušnosti ke konkrétní církevní komunitě vznešenou, uměleckou formou. Zároveň je chápáno i jako výraz úcty k mnohaleté církevní tradici i k odkazu vlastních předků.

Před sedmnácti lety se realizoval ojedinělý projekt – nahrávka lidových poutních písní, které jsou už po pět století uchovávány v lidové tradici ostrova Hvaru. Velikonoční pouť Za Křížem vychází na Zelený čtvrtek a během Velkého pátku prochází městem Jelsa a vesnicemi Pitve, Svirče, Vrisnik, Vrbanj a Vrboska téměř každoročně od raného 16. století: lidové procesí vzniklo jako náboženská rebelie proti nobilitě města Hvaru a jako symbolický nábožensko-etnický rituál přetrvalo do současnosti. Za soumraku vycházejí z vesnic jednotlivá procesí nesoucí kříže, které putují přes celý ostrov až na nejvyšší vrchol, horu sv. Mikuláše. Každá malá náboženská obec má vlastní kostelní sbor a své vlastní archaické pašijové zpěvy tradované po generace. Nejstarší z nich, dnes už respektovaný jedinečný umělecký fenomén, pochází ze starobylé obce Vrbanj a nese název Gospin plač neboli Pláč Matky Boží – zpěv o Ježíšově utrpení a žalu Panny Marie, Matky Boží. Všechna místa, kterými průvody procházejí, jsou slavnostně osvětlena a vyzdobena. Všech šest procesí jde po neměnných tradičních trasách ve směru hodinových ručiček tak, aby se vzájemně nesetkala (případné setkání podle pověry předznamenává neštěstí na ostrově). Součástí tradičního velikonočního procesí je i prosebná píseň O propeti, puče moj původem z hvarského Stari Gradu.

Starobylý tradiční zpěv Dalmácie i dalmatský folklór charakterizují netemperované chromatické nebo diatonické nápěvy menšího rozsahu (vnitrozemí střední Dalmácie, severní Dalmácie a většina ostrovů). Jednohlas (unisono) je typický pro jižní Dalmácii. Časté krátké vokální formy s „ojkáním“ (melodická výzdoba opakovaným citoslovcem oj) spolu s výrazným tremolem jsou považovány za starobalkánské dědictví. Delší melodii vede strofou sólista, většinou vysoký tenor, kterému přizvukuje sbor.

Podobně jako u nás jsou zde některé specifické taneční rytmy reprezentanty „paměti“ určitého regionu. V Chorvatsku, a zejména na pobřeží a na ostrovech Dalmácie, si podobnou roli udržují taneční rituály se symbolickými významy. Ty jsou mnohdy připomínkou osvobození zpod cizí, především turecké, nadvlády (jako korčulanská rytířská hra Moreška) ale i sborové zpěvy a jejich rozmanité formy.

Někdejší přísně mužská zpěvácká společenstva postupem času doplnily „klapy“ dívčí (zcela výjimečně smíšené). Původně prostý, jednohlasý církevní zpěv se rozkošatěl a rozrostl do vícehlasů a sofistikovaný projev dnešních zpěváků prozrazuje odborné vedení. Důležitý je ovšem zpěvní materiál, který je touto cestou udržován a kultivován.

Častým inspiračním zdrojem dalmatské lidové písně je – pochopitelně – šťastná i nešťastná láska ale také opěvování rodné krajiny či moře. Dalmatinci svou zemi milují a za slova obdivu a citu se nikterak nestydí; v jedné z ukázek zřetelně zaznívá i tradice italských lidových zpěvů a serenád. Starobylost motivu nenaplněné lásky se objevuje i v námětech teskných písní jižní Dalmácie. Podobnou úlohu jako mají na Moravě odvedenecké a rekrutské, potažmo vojenské písně, sehrávají na dalmatském pobřeží i na ostrovech písně námořnické. Tradičně i dívčí texty zpívá mužský sbor.

Tradiční sbory, klapy, se proslavily a většinou se dodnes prezentují a capellovým zpěvem, tedy bez instrumentálního doprovodu. Postupným pronikáním pevninských hudebních vlivů a také protože se píseň stále častěji užívala k tanci, se k prostému vícehlasu přidával i hudební doprovod; nejprve to bývaly gusle (předchůdce houslí), později kytara či mandolína. Dnes jsou nejčastější mandolinové či tamburašské orchestry – tradice rozšířená paralelně v Rusku a na Ukrajině, v Řecku, v Itálii i v Dalmácii. Dalmatinské orchestry „tambure“ tvoří drnkací nástroje tamburice (bisernice a brače), které doprovázejí vícehlasý zpěv. V meziválečném období se tamburašské orchestry rozšířily i do Evropy – několik jich působilo i na Moravě, v Brně kupříkladu v Maloměřicích. Možná se mezi posluchači najdou pamětníci i majitelé bisernic a bračů – tyto nástroje se totiž vyráběly i u nás.

Tradice mužského (výjimečně i ženského) sborového zpěvu se uchovává dodnes a v posledních letech je živá a výrazná – svědčí o tom celá řada, Dalmatinci velice oblíbených a prestižních, pěveckých soutěží „klap“ (ta nejznámější se koná už řadu let v Omiši) i celá řada hudebních nosičů, které každoročně vycházejí; pro ctitele lidové písně to může být krásný a kvalitní suvenýr.