Až zaroveň věžú máju postavíme...

Podluží je jedním ze subregionů národopisné oblasti Slovácko. Rozkládá se na hranicích Moravy, Slovenska a Rakouska mezi soutokem řeky Moravy a Dyje. Název Podluží se odvozuje od četný rybníků - luží, kterých zde v minulosti bývalo více než je tomu dnes. První zmínka o Podlužácích pochází z roku 1708 a o Podluží z roku 1740. Kulturně a etnicky byly Podluží blízké také obce v dolnorakouském Pomoraví a Podyjí. Koncem 19. století se rozsah oblasti ustálil na těchto městečcích a vesnicích: Hlohovec, Hrušky, Charvátská Nová Ves, Ladná, Lanžhot, Kostice, Moravská Nová Ves, Poštorná, Stará Břeclav, Tvrdonice a Týnec v břeclavském okrese a Dolní Bojanovice, Josefov, Lužice, Mikulčice - Těšice, Prušánky a Starý Poddvorov v okrese Hodonín. Kulturní vliv Podluží se šíří i do sousedních oblastí jako jižní Kyjovsko, hanácké Slovácko a tzv. novoosídlenecké oblasti při hranicích s Dolním Rakouskem, kde přejímají nejen slavnostní podlužácký kroj, nýbrž i další kulturní projevy - tance, písně, zvyky.

Dodnes si své výsadní postavení udržují hody. Každoročně jsou největším svátkem celé obce, bez ohledu na věk, pohlaví, sociální i politické postavení. Historie této slavnosti sahá hluboko do předkřesťanské minulosti a je dávána do souvislosti s posklizňovými hostinami. Ostatně moravský termín hody odkazuje právě k hojné konzumaci jídla a pití. Hody mají své místo vždy v neděli následující po svátku patrona, jemuž je zasvěcen místní kostel nebo kaplička. Císař Josef II. sice nařídil v roce 1786 především z ekonomických pohnutek jednotný termín pro hody v neděli po sv. Havlu (16.10.), což někde vedlo k pořádání hodů dvojích – vlastních i těch císařských. V poslední třetině 20. století sílila tendence překládat termíny hodů do letních měsíců.

Vlastní hody trvají tři dny - od neděle do úterý, v menších obcích však jen dva dny. Hodové přípravy však začínají mnohem dříve. O významu hodů svědčí i fakt, že si místní obyvatelé berou na hody dovolenou, školní děti mívají v pondělí ředitelské volno a omezena je i prodejní doba v místních obchodech. Neodmyslitelnou organizační úlohu plní dva stárci, které si chasa volí obvykle na Štěpána (26. 12.). Jejich povinností je vše k hodům zajistit a řídit jejich průběh. Odznakem stárků je tzv. předek – krátké dřívko ozdobené trsem barevných stužek, který dnes stárci nosí zastrčený v holínce. Symbolem hodů je nad tanečním prostranstvím vztyčená vysoká „mája“, což je několik odkorněných a splátovaných kmenů borovic, přičemž u té vrcholové je ponechána zelená koruna, ozdobená dle místních zvyklostí praporem nebo barevnými fábory.

Průběh hodových dnů se v jednotlivých obcích liší v některých projevech, zvycích a jejich časové posloupnosti, základní schéma je však všude stejné. V neděli po požehnání se jde průvodem i s muzikou pro 1. stárka a s ním „pod máju“. Zde se zahajuje verbunkem, skáčí se obřadní mužské hošije a na závěr tanečního sóla, sestávajícího z valčíku a dvou polek-třasáků, se tančí starý domácí párový točivý tanec vrtěná. Vše bedlivě sleduje „súdná stolica“ – vdané ženy usazené kolem tanečního parketu. Během odpoledne přijíždějí přespolní chlapci, často v tak rychlém sledu za sebou, že ani nezbude mnoho času na tanec, proto se říká, že v neděli jsou hody pro přespolní. Každá skupina přespolních je přivítána pochodem třeba uprostřed tanečního sóla, přípitkem a verbunkem. S domácmi děvčaty však mohou tancovat teprve tehdy, až jim je místní chlapci zavedou. Někdy i nepatrná záminka může vyprovokovat bitku mezi domácími a přespolními chlapci.

Druhý hodový den patří mužákům, jak se na Podluží říká ženatým mužům. I oni si pro ten den zvolí své stárky a tancují stejné tance jako svobodní. Poslední hodový den přebírají organizování zábavy děvčata, vedená stárkami (označovanými též jako stárkové či stárkyně). Ve většině obcí nabyla zábava masopustní maškarádní charakter s převlékáním děvčat do chlapeckých krojů a chlapců do ženských šatů. Zatímco děvčata jsou v chlapeckých krojích pěkně upravená, chlapci jsou v ženských šatech nahastrošeni  jako maškary, jinak by to bylo považováno za něco nepatřičného. Děvčata verbují a skáčí hošije a texty jimi zpívaných písní jsou značně rozverné a nevázané. Pouze v Lanžhotě, Kosticích a v Tvrdonicích se udrželo dívčí verbování a skákání hošijí v polosvátečním dívčím kroji.

Hodová zábava denně končí zvláštní formou verbunku, tzv. Trnavou nebo trnavským verbunkem, který má trojdílnou kompozici a částečně vázanou formou. Tančí se na jedinou melodii s ustálenými hudebními mezihrami. V úvodní a závěrečné pomalé části tančili dva a dva tanečníci synchronizovaně, zrcadlovitě a pohyb doprovázeli rytmizovanými potlesky, v 2. polovině 20. století si tanečníci oblíbili některé prvky mužského tance žabská s plodnostní tematikou. Trnavský verbunk získal své pevné místo na všech tradičních tanečních zábavách, které obvykle ukončuje, je tou závěrečnou tečkou, vnímanou samotnými tanečníky jako něco zvláštního, výjimečného.

Oblíbený hudební doprovod k tanci představovala od druhé poloviny 19. století dechová hudba. Jen ve večerních hodinách bývala na přání pořadatelů vystřídána tišším štrajchem, kdy část břeskných žesťů nahradily smyčcové nástroje.

Podlužácké tance

Vrtěná je párový točivý tanec, jenž charakterizuje základní taneční figura: víření dvojice kolem společné osy. Tanec začíná táhlým předzpěvem chlapce. Melodii podchytí muzika v rychlejším 2/4 tempu. Dvojice se k sobě obrátí čelem, uchopí se za obě ruce asi ve výši očí a „přetahuje se“ buď mírným natřásáním spojených paží nebo vláčnými obloučky. Po několika taktech začne společné víření dvojice. Původně se vrtěná tančila samostatně. Dnes je čtvrtým kouskem tanečního sóla.

Hošije - starší a lokální název od předka, do skoku - jsou obřadní hodový tanec, který tančí chlapci v půlkruhu před muzikou. Začíná zvoláním prvního stárka „Hošije, chaso!“ Stárek také tanec zahajuje předzpěvem taneční písně v 2/4 taktu. Muzika nápěv pochytí a několikrát opakuje. Chlapec při tom z podřepu vyskakuje snožmo s napnutými koleny co nejvýše a pomáhá si švihem rukou, které roztahuje jako pták v letu. Ostatní chlapci ho povzbuzují tlesknutím při výskoku. Pak skáčí po jednom nebo po dvou další chlapci v pořadí určeném stárkem tím, že chlapci podá odznak stárkovství - předek.

Verbuňk je mužský tanec, který může být tančen sólově, ve dvojicích nebo skupinově. V jeho provedení se uplatní individuální a improvizovaný taneční projev. Znakem doprovodné melodie k tanci je tečkovaný rytmus, 4/4 takt pro část pomalou, které se na Podluží říká válaný verbunk, a 2/4 takt pro rychlou část. Svou vyhraněnou regionální podobu získal až v 20. století. Historické kořeny tance jsou však mnohem starší a vycházejí z dobové společenské praxe stavění vojska.

V pořadu účinkují:
Soubor Břeclavan, Břeclav – vedoucí Libor Stránský; soubor Old Stars Břeclav – vedoucí Jaroslav Švach; soubor Pohárek z Týnce – vedoucí Hana Kobzíková; dětský soubor Jatelinka z Moravské Nové Vsi – vedoucí Vladislava Časná; ženský sbor Dolní Bojanovice - vedoucí Anna Řezáčová; ženský sbor Moravská Nová Ves – vedoucí Jaroslava Sečkářová; mužácký sbor a tanečníci Slováckého krúžku Stará Břeclav – starosta Vlastimil Horák; chasa z Dolních Bojanovic pod vedením 1. stárka Martina Vaculíka; tanečníci z Lužic, Mikulčic, Mutěnic, Moravské Nové Vsi, Hodonína, Hrušek, Tvrdonic a Perné – vedoucí Štěpán Hubačka; děvčata z Lanžhota a z Kostic –vedoucí Michaela Jurošková; Jana Otáhalová, Starý Poddvorov – sólová zpěvačka.
Cimbálová muzika Břeclavan – vedoucí František Blažek; dechová hudba Zlaťulka – vedoucí Peter Ondriska; štrajch – vedoucí Jan Kružík.