Ponk: Postfolklor (recenze CD)

Ponk: Postfolklor (recenze CD)
11. listopadu 2015 World music, Recenze Autor: Milan Tesař

Trio Ponk hraje ve složení housle, cimbál a kontrabas. Čerpá z pokladnice moravské a slovenské lidové hudby, ale podle slov svých členů nehraje folklor, nýbrž postfolklor. Postfolklor je také název CD, jehož recenzi vám přinášíme.

„Folklor je mrtev. Nezemřel včera ani před týdnem. Je to už hodně dávno, a to i přesto, že se snažili jeho balzamované a nastrojené tělo pravidelně vystavovat a uctívat, aby mnozí uvěřili v jeho nesmrtelnost. […] Smrt folkloru však nebyla zbytečná. Na úrodné půdě jeho ostatků se rodí postfolklor,“ píše se na obalu debutového alba brněnského tria Ponk. Koncept mrtvého folkloru a z něj vzešlého postfolkloru možná tvoří onen nutný příběh, díky němuž si začínající kapely (složené ovšem ze zkušených muzikantů) všimla některá média. Pro mne je však tím nejméně důležitým prvkem, který s moravským triem souvisí. Můžeme se stokrát dohadovat, jestli folklor zemřel, nebo žije. Můžeme se přít o slovíčka a bádat, nakolik je hudba Ponku živoucím – současným – folklorem a nakolik je to world music nebo cokoli jiného. Ostatně přechod „z kořenů k world music“ v poslední době poctivě zkoumají Marian Friedl s Jitkou Šuranskou a výsledkem jejich snažení je poznání, že jde o přechod pozvolný a jen stěží uchopitelný.

Nechme tedy žánry a postžánry stranou a soustřeďme se na písně samotné a jejich zpracování. Ponk je vlastně cimbálová muzika osekaná na dřeň – zpívající houslista Michal Krystýnek se zkušeností z Hradišťanu, cimbalista s doktorským titulem Eduard Tomaštík a kontrabasista Jakub Nožička, který svůj nástroj ovládá spíše jazzově či bluesově než folklorně. Ovšem ani zbylí dva pánové nezůstávají v zajetí tradičního přístupu k lidové hudbě. Právě naopak, repertoár Ponku – jakkoli jej tvoří úpravy lidových písní z Moravy a Slovenska – přímo stojí na neortodoxních postupech. V tom spočívá ono „post-“, které by v jiném hudebním vesmíru bylo naprosto samozřejmou součástí živoucího folkloru.

Že si pánové půjčují prvky – klidně mluvme o riffech nebo rytmických vzorcích – z rocku, jazzu nebo popu, se o Ponku obecně ví. Důležité však je, že to dělají velmi rafinovaně. Ty nejzásadnější zásahy se totiž skrývají pod povrchem a posluchač si jich na první poslech téměř nevšimne. Ostatně folkrockových až rockových úprav lidových písní existuje spousta, nemálo jazzmanů sahá po folklorním materiálu a „folklorní pop“ známe také.

V čem je tedy přístup Ponku jiný? Jednak v už zmíněném komorním, bez výjimky akustickém, obsazení. Pánové nepotřebují bicí ani elektrickou kytaru k tomu, aby zněli rockově. Jazz odehrají bez piana a dechových nástrojů. Jejich písně jsou popově plné a líbivé i bez kláves. Více než typické folklor-rockové skupiny typu Čechomoru nebo Fleretu Ponk připomíná – ovšem velmi vzdáleně – formace, ve kterých například violoncella hrají rockově tvrdě. I Krystýnkovy housle občas předvedou docela rázný riff. Nožičkova basa je však do kontrastu jazzově měkká a především je důležitá i tam, kde si jí na první poslech nevšimnete (Linda). Role cimbálu je píseň od písně jiná – rozvíjí melodii (Newcastle), sóluje (Bude večer), rytmizuje (Javorové drevo). Do toho všeho pak vstupuje Krystýnkův zpěv – také na první poslech spíše nenápadný a například v písni Yanyczko v sebevražedně vysokém rejstříku – nejen jako nositel významu, ale také jako melodický nástroj, který spolu s houslemi a cimbálem místy vytváří až ambientní plochy.

I když je samozřejmě možné poslouchat Ponk jen jako hudební koncert, v neposlední řadě do hry vstupují texty písní. A teprve s nimi máme před sebou celek, konceptuální album, na kterém vše zapadá do sebe – včetně stylizované šibenice, hrobů a koster na obalu a včetně zmíněné legendy o dávno mrtvém folkloru, který „byl šest stop pod zemí, už když se o něj začali zajímat“. Postfolklor je album o smrti. Smrt tak ve skutečnosti není pro Ponk vlastností folkloru, ale jeho obsahem. Pánové z pokladnice lidových písní vybrali ty, ve kterých někdo někoho či sám sebe zavraždí, pověsí, utopí, upálí… Jakkoli jsou ovšem jednotlivé písně neveselé, celek rozhodně nezní ponuře. Naopak, zvolené téma vybízí nejen k ambientní posmutnělosti, ale také k dramatičnosti. A energické riffy v úvodu Šibeniček patří k nejsilnějším momentům desky. Důležitý je ještě jeden detail. Smrt není v pojetí Ponku izolovanou událostí, ale patří k životu se všemi jeho ostatními radostmi i starostmi – i proto možná kapela v písni Bude večer „své“ téma („na lúce u hája, zabili tam šohaja“) propojila s krátkou citací Michnovy svatební písně Nebeští kavalérové.

Podle obalu i upravených názvů písní (z Nových Zámků se stal Newcastle, z Hodonína Göding, z bratrů Bros.) by se mohlo zdát, že Ponk k lidovým písním přistupuje radikálně a že je nepřirozeně ohýbá a posouvá. Ve skutečnosti se triu podařilo vnést do vybraného materiálu kus sama sebe, použít v nich spoustu hudebních vtípků a jasně čitelných i méně nápadných obratů z jiných žánrů, a přitom zachovat podstatu písní. To není „folkloreček s bicíma“, ale živoucí folklor 21. století.

Vydáno vlastním nákladem
Rok vydání: 2015
Žánr: world music / lidové písně
Celkový čas: 43:06

http://ponktrio.cz/