Norská zpěvačka Mari Boine v Třikrát z Proglasu

Sámijská (laponská) zpěvačka Mari Boine se narodila v roce 1956 v malém rybářském městečku na severu Norska a její celé jméno zní Mari Boine Persen. Hudbě se věnuje od šestnácti let a nikdy neplánovala, že by se z ní v budoucnu mohla stát umělkyně. Než v 70. letech nastoupila na střední pedagogickou školu, nepřišla ani nijak zvlášť do styku se sámijskou kulturou. Nevedli ji k ní ani rodiče, pravověrní a striktní laestadiáni (severská větev křesťanství, s níž se Sámijové, podobně jako Norové a Finové hluboce ztotožnili), natož norští učitelé, považující ji za podřadnou. Tehdy se prý Mari za svůj jazyk i původ styděla a přistoupila na do hlavy ji vtloukané norství. Svíravé sžíravosti, proč to muselo dojít tak daleko, kým vlastně je a odkud pochází, se zbavila až vlastním očistným textem na Lenonnovu skladbu Working Class Hero. Byl o tom, jak norští učitelé učí Samijce nenávisti k sobě samým.

V současné době je Mari Boine jednou z nejuznávanějších severských zpěvaček a velkou propagátorkou sámijské kultury. Letos v červenci vystoupila na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou (kde mimochodem zazpíval také další příslušník sámijského etnika, Wimme Saari z Finska). Mariino aktuální album se jmenuje Idjagieðas a interpretka o něm říká: „Je pro mne důležité ukázat, co je uvnitř kultury. Chci vyprávět příběhy, a nechci být stále mezi rozhněvanými umělci. Ale pořád jsou tu věci, pro které stojí za to bojovat. Například v otázce zdrojů a jak jsou používány. Je to věc diskuse, ale jsou tu dnes viditelné změny, dnes je více legální hovořit o právech Sámiů v Norsku a jsou způsoby jejich prosazení.“

Saamiland se rozkládá v nejsevernější a nejdrsnější části Evropy na území dnešního Švédska, Norska, Finska a ruského poloostrova Kola. Sámiové sem přišli dávno před tisíci lety jako první, údajně na popud samotného Boha. Germáni s Finy Sámije postupně vytlačili k polárnímu kruhu v domnění, že tu v extrémních, s normálním životem neslučitelných podmínkách postupně vymřou. Nepovažovali je za lidi, degradovali je na úroveň zvířat a posměšně jim říkali Lopaři (hadrníci) a jejich novému arktickému domovu Lapland, Hadrákov, česky Laponsko. Mari Boine vysvětluje: „Odjakživa jsme se nazývali Sámiové. Za Laponce nás označují ostatní lidé. Vždy to znamenalo, že jsme lidé druhé kategorie, mělo to pro nás urážlivý nádech. I o tom zpívám. Hudba se stala mou terapií, způsobem, jak být hrdá na svůj jazyk a kulturu.“

Album Idjagieðas si představíme v pondělí 8. října od 14.30 v profilové rubrice Třikrát z Proglasu.

(Text je převzatý ze stránek festivalu Folkové prázdniny.)