Neočekávaný dýchánek: Nikdo nikomu nepřikazuje, co má dělat

Neočekávaný dýchánek je název první kapitoly z Hobita. Vaše hudba sice s Tolkienem jinak nesouvisí, ale předpokládám, že od vás kdysi posluchači nějaké příběhy ze Středozemě čekali…?

M: Nikdo z nás opravdu nebyl nějakým maniakem přes Tolkiena, i když v roce 1992, kdy jsme vznikali, to byla docela módní záležitost. Nám se spíš líbil ten název a s tehdejší tolkienománií jsme to nespojovali. A že by to od nás návštěvníci koncertů čekali, jsem nezaznamenal. Jen jsem jednou narazil na blog nějakého fanouška Tolkienových knih, který naši kapelu zaregistroval.

Dnes jste velká kapela s pestrým nástrojovým obsazením. Jak jste začínali?

M: Byli jsme parta kamarádů ze školy a hrozně jsme chtěli založit kapelu. Ale málokdo z nás uměl pořádně hrát. Zpočátku byla naše produkce hodně neposlouchatelná. Někteří z nás milovali britský kytarový rock, například skupinu Primal Scream, a chtěli jsme tedy hrát bigbít. Ale to jde dost špatně, když máte v sestavě dvě akustické kytary, jednu špatně ozvučenou elektrickou kytaru, housle, saxofon a flétnu, což bylo naše původní obsazení. Tímto rozporem byl tedy předurčen náš původní styl. Nějakou dobu trvalo, než se sestava ustálila. Přibrali jsme jednoho basáka, dlouho jsme sháněli bubeníka a pak došlo ke zlomu, když se náš tehdejší lídr rozhodl, že chce dělat muziku jinak. Založil si skupinu Kapitán Kajman, Dýchánek opustil, a tak nastaly další personální změny. Přišel Michal Hroza a tady Ondra Tichý, kterého jsme předtím znali jako violoncellistu, s námi začal hrát na kontrabas. Ondra nám nejen zvedl průměr hráčských dovedností, ale také se snažil, aby i akustické nástroje byly lépe ozvučeny.
O: Michal mi trošku lichotí, já si myslím, že se úroveň kapely pozvedla už s příchodem bubeníka. Já jsem na začátku 90. let působil v kapele Naslouchejte hlasu vypravěče a na nějakém společném koncertě jsem se potkal s Dýchánkem. Vybavuji si, jak zněli bez bicích jen s basou, a musím potvrdit, že některé písničky byly hodně specifické. Kompletní rytmikou se to pak hodně proměnilo.

Pod aranžemi jste podepsaní kolektivně. Jak to funguje v praxi, když má kapela osm členů?

O: Michal se zpěvačkou Zuzanou většinou připraví základ písničky, kterou potom zkoušíme hrát dohromady. Nikdo nikomu nepřikazuje, co má dělat, každý si něco zkouší, občas se někomu něco nelíbí, ale to se podle síly a momentálního nadšení jednotlivých hráčů prosadí. Je to časově náročnější, než kdyby lídr kapely přinesl rozepsané party, ale důležitý je pocit, že skladby vznikají takto kolektivně.

Starší desky jste si vydali vlastním nákladem, Plech vyšel poprvé u oficiálního vydavatelství. Proč?

M: To rozhodnutí vyplynulo ze dvou faktorů. Jedním z nich byla velká vytrvalost Jaromíra Kratochvíla z Indies Happy Trails, který o vydání našeho alba stál už dlouhá léta a tentokrát už dosáhl svého. A zadruhé příprava CD vyžaduje určitou energii. Tím, jak máme pracovní a rodinné povinnosti, nemohlo být nasazení z naší strany tak výrazné. Přišel impuls, že bychom album mohli vydat u Indies. Sami jsme si zajistili studio, Indies zaplatili výrobu nosičů a poskytli své distribuční kanály a celkově jsme si domluvili oboustranně výhodné podmínky.

Neočekávaný dýchánek je součástí sdružení Stejných ksichtů (spolu se skupinami jako Ahmed má hlad, Klec, Jarabáci nebo Byl pes). Funguje stále tato platforma?

M: Do určité míry ano, i když ne tak intenzivně jako před deseti lety, kdy bylo personální propojení více zjevné. Ale nějakým způsobem to stále funguje. Loni v červnu jsme například dělali malý festiválek v Praze v Tróji v příjemném prostředí u sochy Trojského koně. Schválně jsme tu akci zorganizovali tak, aby většina kapel hrála odpoledne, aby na ni mohly přijít i rodiny s dětmi.