Merta s Lewitovou nahráli Dowlanda

Vladimír Merta zasazuje tvorbu Johna Dowlanda do kontextu: „Zlatý věk autorské balady přichází současně nebo v těsném závěsu za výdobytky alžbětinského divadla. Dowland spoléhal na všeobecně připravené, politicky orientované lidové publikum, oceňující dobové narážky a špílce, ale i slastné spočinutí v efemérních, snových krajinách bájné Arkádie. Osamělá blaženost, vznešená samota… třaskavé spojení slov, která se navzájem odpuzují jako posvátný olej a obyčejná voda. Máchovské básnické gesto, chmurné vidění světa rozkladu, vášně a unikající naděje. Náladotvorný skladatel je nenápadný, veřejně tajný agent. Viděl víc, nežli směl sdělit. Melancholie, těžká trudnomyslnost – to je reakce na vnitřní rozpor, banalizovaný pozdější romantickou tradicí. Charismatický loutnista dodává lesku uvadlé dvorní společnosti.“

Při popisu Dowlandových nehudebních aktivit se Merta dostává k povaze anglických loutnistů: „Podle vlastních dopisů snad sehrál Dowland i roli poněkud licoměrného zvěda, posla, jehož uši zaslechly mezi dvěma rozloženými akordy i vojenská státní tajemství… Dowland byl ve světě velkých intrik sám, zmítán pochybnostmi, přívaly melancholie a smutného humoru. Rozverná škádlivost panuje v malé rodině loutnistů dodnes: Můj první anglický lektor se po pár tónech uštěpačně zeptal: Kolik lidí tu hraje na loutnu? – Patnáct, říkám. Celý ožil: Gratuluji! Jsi šestnáctý nejlepší loutnista v Čechách!“

O nástroji, na který renesanční bard hrál a který sám s oblibou používá, český písničkář zasvěceně vypráví: „Loutna přišla z Arábie, hrálo se na ni husím brkem, sloužila jako lidový i magický nástroj, symbolizující spojení matematiky a magie. Dodnes zůstává pro nástrojaře věčnou hádankou, postrádající typizaci. Dowlandovu loutnu si lze představit jako kytaru se zdvojenými strunami (sbory), nad nimiž je přidána další, zpěvně zabarvující sólová struna – chanterelle. Renesanční loutnu nahradí ve virtuózní hře barokní loutna. Basy pod rozsahem klesají po celých tónech (diatonicky), netlumí se a dodávají loutně bohaté alikvóty. Třináctisborová chitarone a barokní kytara přichází do módy jako průrazný rytmický nástroj, doplňující basso continuo cembala či varhanního positivu. Renesanční loutnu nahradí ve virtuózní hře barokní loutna či kytara. Většina rozhovorů mezi loutnisty se stáčí k technickým otázkám: Jaký nástroj zvolit? Jak číst nejasná místa v tabulatuře, dodržet stylovost a současně dodat suché liteře zdobnost, opojnost a vznět vlastní představivosti? Loutnisté tvoří bizarní, paličatě tvořivou rodinku. Přejít k loutně od kytary znamená vzdát se nehtů tvořících zvonivý folkový zvuk, a vydat se na nejisté pole prstové hry. Najít uvolněnost uvnitř řádu, který musíte nejdřív poznat a přijmout za své a dodržovat, abyste jej pak nepatrně, po svém, obměnili. Začátečnická zatuhlost je dlouhodobé postižení kytaristy, který se domnívá, že loutnu zkrotí tím, co už umí. Bluesmanská duše staví na naprostém protikladu: málo techniky, hodně osobního prožitku, excesivní stylizace do vagabunda, proplouvajícího životem. Loutnista vrcholící renesance ale stál se svým uměním, dosud neprověřeným časem, v temném koutě hodovního sálu. Renesanční písně rozsvětlí i temná zákoutí salónů, utlumených těžkými závěsy.“

Na albu Ve tmě mě zanechte… hraje Jana Lewitová na violu a harfičku, Vladimír Merta na loutny, barytonovou a 12strunnou kytaru, brač, violu da gamba, flétny a perkuse. Oba též zpívají. Jako hosté na CD účinkují Zdenka Kopečná (zpěv) a Hana Fleková (viola da gamba).

Podrobnější informace hledejte zde.

(Podle stránek www.arta.cz)